Zdeněk Pololáník

Vážený pane profesore, 

srdečně Vám gratulujeme k Vašemu včerejšímu krásnému a významnému životnímu jubileu. Do dalších let Vám přejeme všechno dobré, pevné zdraví, štěstí a zasloužený pocit tvorbou naplněného žití. Jsme rádi, že při bohoslužbách nás často na cestě k Bohu doprovází Vaše hudba, která je oslavou a poděkováním Všemohoucímu. 

Při této příležitosti Vám přejeme především hojnost Božího požehnání a stálou blízkost Ducha svatého, aby Vám nadále byly zdrojem bohaté tvůrčí inspirace.  

Ladislav Schovanec byl akademický malíř, jehož obrazy s náboženskou tématikou se vyskytují v řadě světových galerií a výstavních  síních včetně Vatikánu. Narodil se ve Strážkovicích u Kyjova 12. února roku 1941. Již jako žák měšťanské školy patřil k nejlepším z výtvarné výchovy. Začal se proto soukromě vzdělávat u malíře Jano Köhlera. Studoval pak na Střední průmyslové škole textilní v Brně, pak přešel na vysokou školu Umělecko-průmyslovou do Prahy. Další studia přenesl na Universitu Cyrila a Metoděje, odkud si odnesl diplom učitele katechismu. Scénografii studoval na DAMU v Praze.

Běla Schovancová, ilustrátorka, malířka a básnířka se narodila 22. 11. 1945 v Brně.

Emigrovala do Itálie, ale po kratším pobytu přesídlila do Paříže, kde nedávno 18. 2. 2019 náhle zemřela. 

Její básnická tvorba je početná a tématy shodná s tvorbou jejího manžela akademického malíře Ladislava Schovance.

Kdo by z  obyvatel našeho kraje neznal místo mezi Domašovem a Velkou Bíteší, kde stojí při staré silnici v lese devět křížů. Svou velikostí jsou nepřehlédnutelné každému, kdo kolem projíždí. Ale ne každému je známá událost, která se tam stala v roce 1539. Vznikaly různé legendy, ba dokonce i divadelní hra. Připravoval se i filmový scénář, neboť tragická událost skýtá pro umělecké zpracování nevšední námět. Situace a postavy se různí, ale hlavní průběh celé události je totožný. Sám jsem se několikrát vracel k úvahám o složité  situaci mladé dvojice, která zde našla společný hrob. 

Dokud bydlel dirigent Jan Štych v Brně, setkávali jsme se vzájemně v našich rodinách, v přírodě, i místech naší časté hudební spolupráce v brněnských divadlech a koncertních prostorách. O pestrá a různorodá témata našich rozhovorů nikdy nebyla nouze. Nejkrásnější na tom byla absolutní důvěra, svoboda názorů, radost a pohoda spojená s vírou, která přetrvává již půl století vzácného, stále trvajícího přátelství obohacujícího a posilujícího přes vzdálenost a nedovolující možnost osobního setkávání, jako v minulých letech.

Pokud moje paměť sahá, vzpomínám si, jak mě všude, kam jsem přišel, zajímalo všechno, co vydávalo zvuk. Ještě v předškolním věku jsem často navštěvoval s rodiči a příbuznými jejich známé, v jejichž domácnostech se nacházely hudební nástroje a přístroje. Stávaly se středem mé pozornosti a zájmu si je vyzkoušet. Mezi takové nástroje patřilo především harmonium, někde se objevil i starý klavír, kytara, bendžo, zaujala mne i heligonka (knoflíkový akordeon), někde se našel i flašinet nebo zvonkohra spojená s pohybem figurky, nebo hrající hodiny.

Čím si získá každého, kdo se s ním setká? Je to jeho usměvavá tvář.

Měl jsem rád svoje učitele, ale spíš mimo třídu, než v hodinách jakékoliv výuky. Včetně náboženství. P. Benedikt Malý po úvodní modlitbě každou hodinu vyplnil diktováním církevních dějin a my psali, až se z nás kouřilo. Pak si vzal první sešit u stolu Jana Blažka (pozdějšího  předsedy MNV v Říčanech), dal se do smíchu, potom nahlédl do dalších  sešitů a řekl: „tady mám samé vosílky, třídu vosílků“ (to slovo používal i pro ministranty, když něco hned nepochopili, co od nich chtěl). On totiž bez vysvětlení diktoval věty a místo čárky říkal „kolón“, místo tečky „punktum“.

Bylo to uprostřed krásného léta, kdy mi na soustředění pěveckého sdružení Moravan nabídl P. Jan Veselka (nejmladší bratr dirigenta prof. Josefa Veselky), že mne seznámí s P. Olejníkem. Měl jsem tehdy za sebou 2. ročník konzervatoře a mezi několika skladbami Liturgickou mši pro sólo, sbor a orchestr. Vydali jsme se na mé motorce do Andělské Hory.

Rok 1945. 28. září slavnostní mše sv. ke cti sv. Václava s díkůvzdáním za konec války.

Od roku 1946, kdy jsem již občas hrával v kostele na varhany při různých bohoslužbách, jsem se v kancionálu, který se u nás používal, setkával se jménem Dr. Karel Eichler.

Kancionál s titulem „Cesta k věčné spáse“ měl tři velikosti. Nejmenší formát měl kancionál pro lid. Dvojnásobně  velký byl ve třech samostatných dílech (sbírka modliteb a duchovních písní pro diecézi brněnskou). Určen spíše pro kněze a varhaníky. Největší byl třísvazkový - Průvod ke zpěvům. Obsahoval jen noty s první slokou textu písně.

Pod silným dojmem z výstavy o životě a smrti mladého kněze - mučedníka Jana Buly v našem kostele se mi vrátily vzpomínky na léta, kdy žil a pro svoji nadšenou práci, zvláště mezi mládeží, musel vytrpět nepopsatelné mučení rukama zvrhlých vyšetřovatelů, než došlo k nespravedlivému rozsudku k smrti oběšením, když během vyšetřovací doby fyzickým i psychickým týráním změnili podobu krásného mladíka v trosku.

Nebylo možné ukázat člověka změněného k nepoznání, který by na veřejnosti svědčil o tom, co se s ním za zdmi vězení dělo.

Mons. Josef Hrdlička, světící biskup olomoucký se letos 19. ledna dožil sedmdesáti let

„Chcete-li krásné verše, obraťte se na básníka Renče. Nedávno ho pustili z vězení“. Ve stručné informaci profesora Války, který mne žádal o zkomponování písňového cyklu pro svého absolventa, jsem poprvé uslyšel jméno našeho předního katolického básníka Václava Renče, který se po jedenácti letech vrátil z vězení. Bez viny, nespravedlivě odsouzen na 20 let. Zákaz jakékoliv publikace a vymazání jeho jména ze všech slovníků a učebnic. Zavolal jsem mu a byl jsem vyzván, abych si k němu zajel do Fryštáku vybrat. Rozjel jsem se za ním první neděli postní a zamířil do kostela.

Letos v červenci se opět konala mše sv. v krásném prostředí Podkomorských lesů u Helenčiny studánky. Již třetím rokem. Počet jejich účastníků narůstá. Jsou to již nejen farníci z Ostrovačic, Říčan a Veverských Knínic, ale i ze Žebětína, Bystrce a snad i odjinud, když se o této nevšední události zavčas dověděli.

Studánka s čistou pramenitou vodou je symbolem čistoty, podobně i jméno hlavní postavy Mrštíkova  románu  Helenky z Podkomorské myslivny, jejíž jméno nese studánka. Ideální místo pro konání nejčistší oběti - mše svaté - k očištění všech zúčastněných.