Sedmdesátiny biskupa Josefa Hrdličky

Mons. Josef Hrdlička, světící biskup olomoucký se letos 19. ledna dožil sedmdesáti let

Poprvé jsme se spolu setkali u nás v Ostrovačicích. Přijel s ním Karel Cikrle, se kterým jsem se znal již několik let. Oba ještě studenti na bohosloví v Litoměřicích  se patrně vraceli z Čech a vyšel jim čas na malou zastávku k seznámení. Karel mi v té době přivážel texty ke zhudebnění. Jeho prostřednictvím vznikaly nové písně do připravovaného Jednotného kancionálu pro Čechy a Moravu. Patrně chtěl svému kolegovi ze studií představit budoucího hudebního spolupracovníka. Tehdy začala vlna duchovních písní s rytmickým doprovodem kytar, elektrofonických nástrojů, popřípadě i bicích. Dostala se i sem a byla hojně přijímána hlavně mládeží nebo v místech, kde nebyly varhany, v malých prostorách kaplí nebo i v přírodě. Karel mi přinesl veršované texty propria a dvou písní. Napsal je Josef Hrdlička. Hned při jejich čtení mi vyvolaly hudební nápad, který stačilo jen zapsat. Tak vznikla Rytmická mše, píseň Naimský chlapec a Píseň o Juditě. To byl začátek mé hudební spolupráce s básníkem Josefem Hrdličkou. Je třeba sdělit, že jeho rozhodnutí pro kněžství prošlo zkouškou vytrvalosti v tomto úmyslu. Politická „hlídka“ tušila, že jde o vážný záměr Pánem vyvoleného a volaného k této službě. Než dostal povolení na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu, musel si vyzkoušet celých osm let jako pomocný dělník v Adamovských strojírnách a v šamotce ve Velkých Opatovicích, ve svém rodišti.

Po řádném studiu a vysvěcení se P. Josef Hrdlička ocitl v Ostravě u Božského Srdce Spasitele. Při mých cestách na premiéry s mou hudbou jsme se s manželkou dostali i do Ostravy. Kostel byl hned naproti divadlu a právě začala mše sv. Sloužil ji novokněz P. Josef Hrdlička. Po závěrečné písni jsme ho vyhledali, abychom se s ním pozdravili na  jeho prvním působišti. Klečel již jen v klerice v zákristii na klekátku. Když skončil díkůčinění, velmi srdečně nás přivítal. Doprovodili jsme ho k faře, kde na něho čekala mládež. Pomáhal jim řešit složité situace věřících v ateistickém režimu.

Než jsme se rozloučili, stačil říci, že je to permanentní stav, a po návštěvách ho čeká četná korespondence. (Připomínal mi sv. Dona Boska i vizáží).

Po čase se mi P. Josef Hrdlička ozval z Hoštejna, kam byl přeložen. Domnívali jsme se, že se tak stalo proto, že komunistům vadila jeho přitažlivost pro mládež, a proto místo další korespondence jsme se za ním vydali s celou rodinou. Řekl nám však, že denní nápor návštěv v Ostravě už byl neúnosný, takže přeložení přineslo jistou úlevu. A opravdu byl čas i klid na poslech mého nového ordinária, k jehož předvedení mne vyzval, pohovořili jsme o nové tvorbě v oblasti liturgie, kterou bude třeba z mnoha stran doplnit, a aby si na své přišly naše děti, vyšli jsme do krásné okolní přírody. Mladý, svižný kněz se s nimi proběhl po blízkých stráních. Po rozjezdu jsme ještě zahlédli, jak nám znamením kříže uděluje požehnání na zpáteční cestu. Změn míst Hrdličkových působení bylo ještě více, ale v těch letech byl náš kontakt pouze korespondenční. Pokračoval, i když se stal v r. 1990 biskupem. Spočíval v tom, že Josef Hrdlička mi posílal svoje verše, které jsem zhudebňoval. Nové písně mešní, písně ke světcům, k různým liturgickým příležitostem pro jednohlas s doprovodem a hymny pro sbor s doprovodem varhan i orchestru. Jeho verše jako by v sobě obsahovaly latentní hudbu.

Při jejich čtení se mi ihned vynořila melodie, přirozená, lehce zapamatovatelná, stejně, jako verše. Udivující je, že při strofických písních se shodovaly ve všech slokách délky i přízvuku, což není u jiných autorů tak samozřejmé. Je to dar pohotové invence  vyjádřit hluboké myšlenky duchovní, sdělení, prosby, výzvy srozumitelnými verši. Stačilo, když jsem vyslovil přání a během několika dní napsal veršovaný text. Pan biskup má i četné překlady básnických sbírek z různých jazyků, hlavně z francouzštiny.

Pan biskup je i pohotový hudebník. Vzpomínám si, jak nás s mou ženou u něho v Olomouci vyzval, abychom si společně zazpívali moje sborové Ave Maria, které jsem mu přinesl. Sám usedl ke klavíru a z listu ke zpěvu zahrál  doprovod.

Na pozvání Mons. Bedřicha Provazníka slavil biskup Josef Hrdlička mši sv. v Ostrovačicích. Tehdy jsem měl sedmdesáté jubileum. Pan biskup mi při obědě položil otázku, zda bych neměl chuť složit operu a zmínil se o námětu, který pokládal za vhodný pro zhudebnění. Byla to Claudelova divadelní hra Zvěstování Panně Marii. Hru jsem nejen znal, ale po změně režimu jsem k ní dělal hudbu v ND v Brně. Děj je sice ze středověku, ale myšlenky jsou stále aktuální. Práce na opeře je běh na dlouhou trať.

Kompozice vyžaduje dlouhé měsíce maximální koncentrace, na jejímž konci je však nejistota, zda ji některé divadlo přijme k inscenaci. „To necháme Pánu Bohu, ale my ji napíšeme“. Tak jsme se rozloučili.

Po několika málo měsících jsem dostal text libreta na novou operu s názvem NOC PLNÁ SVĚTLA. Posilováno mnohými modlitbami dostalo libreto hudební podobu a nyní již jen čeká na brzké  uvedení. 

Přeji svému milému a vzácnému příteli zdraví, Boží požehnání a Jeho ochranu, jakož i stále plný proud invence do budoucna.

A aby při jeho biskupských povinnostech našel čas na tvorbu krásných duchovních veršů.