Různí mučedníci

Pod silným dojmem z výstavy o životě a smrti mladého kněze - mučedníka Jana Buly v našem kostele se mi vrátily vzpomínky na léta, kdy žil a pro svoji nadšenou práci, zvláště mezi mládeží, musel vytrpět nepopsatelné mučení rukama zvrhlých vyšetřovatelů, než došlo k nespravedlivému rozsudku k smrti oběšením, když během vyšetřovací doby fyzickým i psychickým týráním změnili podobu krásného mladíka v trosku.

Nebylo možné ukázat člověka změněného k nepoznání, který by na veřejnosti svědčil o tom, co se s ním za zdmi vězení dělo.

Jan Bula je očividně svatý mučedník, k jehož svatořečení nebude ani třeba zázraků na jeho přímluvu. Obdivuhodným svědectvím je i jeho pokora. V dopisech na rozloučenou přijímá bez výčitek svoje odsouzení a smrt a snaží se utěšit svoje nejbližší.

Kolik jemu podobných bylo v těch letech? Stále se nacházejí nová jména do seznamu světců Církve, která pak již nikdy nebudou zapomenuta.

Je však též celá řada mučedníků, jejichž utrpení neskončilo násilnou smrtí, avšak rovněž trpěli v žalářích brutalitou při vyšetřování, nekonečnými výslechy a nejistotou.

K takovým patřil i můj příbuzný, jezuita P. Blažej Ráček TJ.

Narodil se v Křoví u Velké Bíteše 3. 2. 1884. Po rozsáhlých studiích a vysvěcení na kněze se stal profesorem na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Umínil si, že ne příliš oblíbený předmět dějin, který mu byl přidělen, by měl studenty zaujmout, udělat jasno v minulosti církve, v dějinách světa i našeho národa, a měl by odhalit vliv historie na přítomnou dobu. Tím se stávaly hodiny dějin poučením pro budoucnost a užitečnými pro život. Podle vyprávění jeho žáků se mu to podařilo natolik, že se stal milovaným profesorem a jeho přednášky působily jako zajímavý film, oživovaný příběhy z historie, ba i návštěvami míst, kde se tyto události udály.

Vedle školních a kněžských povinností napsal a vydal dvě cenné knihy: Dějiny Církve a Československé dějiny. Každá z nich měla bezmála 700 stran, orientační značení  na okrajích stránek, odkazy pod čarou, mapy a několik desítek obrazových příloh. Jeho další knihou byl Život Kristův. Vycházel z historie doby, o které, vzhledem k neustálé badatelské činnosti věděl tolik dosud neprobádaného, jako málokdo. Toužil dát mládeži do ruky průvodce, který by ji vedl k zamilování si osobnosti Ježíše Krista. Bylo to za totality, kdy o knize řekl: “Doufám, že se Život Krista přece jen vydá a spatří světlo světa. Snad bude třeba ještě ledacos kvůli tomu slíznout, aby to zcela jistě bylo dílo Boží.“ Když dostal do ruky první výtisk z Říma, laskal se s ním jako s dítětem a řekl: “Nyní, Pane, propouštíš svého služebníka v pokoji“ a za necelý měsíc umřel. 26. 9. 1980. Kromě Prahy učil i na jezuitském Arcibiskupském gymnáziu na Velehradě. Od roku 1953 však žil v internaci (Bohosudov, Osek a Králíky).

Poslední léta jsem ho navštěvoval v kněžském domově na Moravci. Byla to svým  způsobem rovněž  internace.

Obýval malý pokojík spolu se třemi starými kněžími, kterým pomáhal s oblékáním, obouváním a poskytoval potřebné služby, na které pro vysoký věk a životní vyčerpanost již sami nestačili. Sám vyhublý asketa stále pracoval. Myslel na ty, kdo nevydrží dlouho u knih, aby jim připravil zkrácenou verzi svých Dějin. Každý návštěvník „domova“ musel být evidován v knize s udáním navštěvované osoby a důvodem návštěvy. Příchod i odchod. S navštíveným bylo možné vyjít na zahradu, nebo na hřbitov, který byl blízko na dohled. Každé setkání s P. Blažejem Ráčkem bylo velmi srdečné a povzbudivé. Při procházkách naplňoval jakékoliv téma novými poznatky.

Z každé odpovědi na otázku bylo patrno bohatství jeho vědomostí. Ptal jsem se např. jak se vyjadřovat k chybám v dějinách církve, na které se tak rádo poukazovalo. Hned měl příměr. Chyby nelze přehlížet, ale je nutno o nich psát citlivě, jako o chybách rodičů.

Jednou jsem přijel na Moravec a bylo mi oznámeno, že pro P. Ráčka přijela auta s milicionáři. Byl zatčen. Z pokojíku odvezen psací stroj a pár knížek. Tím byl zabaven celý jeho majetek. Ještě v r. 1960 byl Krajským soudem v Brně odsouzen za údajné podvracení republiky. Odsouzen na 2 a čtvrt roku (Mírov a Valdice). Bylo jasné, že je nevinen, a proto ho stále vybízeli, aby požádal o propuštění. Odmítl, neboť by tím uznal jejich zločin neoprávněného setrvávání v žaláři.

Žádali po něm, aby jim vydal knihu Život Krista, kterou si jeho žáci opisovali a v průklepech půjčovali. Řekl jim: “Máte několik výtisků k přečtení, pro vás všechny je toho dost. O dalších kopiích nevím, a kdybych věděl, nepovím. Ta kniha mne stála 10 let pilné práce. Přece je neobětuji za roky, které mi v mém věku ještě zbývají.“

Po letech mi přišla od P. Ráčka zpráva. Napsal ji tužkou na korespondenční lístek: „Právě jsem se vrátil ze školení opět na Moravec. Přijeď!“

Ještě ve vysokém věku se P. Ráček ocitl v nemocnici v Novém Městě a podrobil se operaci. Jeli jsme ho s manželkou navštívit. Říkal nám, že na operaci již nechtěl jít, ale představený generál jezuitů, který s ním žil na Moravci, řekl: „Jen běž!“ a P. Ráček dodal: „Tak jsem tady. Představení se musí poslechnout.“ Na pokoji byli s ním ještě tři pacienti, kteří nám s nadšením vyprávěli: „Než mezi nás přišel, panovala mezi námi hrůza z operace. On ji zcela rozptýlil. Máme zde teď „tátu“ a bledý a pohublý P. Ráček se jen usmíval.

Hned na začátku jedné z posledních návštěv přišla mezi nás řeholní sestra a spustila: „Jestlipak vám vyprávěl P. Ráček, jak nás nedávno vylekal? Seděl nepohnutě na lavičce v zahradě, v ruce knížku Život  Krista. Domnívali jsme se, že nežije!“. Opět dobře naladěn měl P. Ráček pohotově reakci: „Byl jsem sražen, jako sv. Pavel, ale znovu jsem zase povstal“.

Netrvalo dlouho a přišla zpráva o jeho smrti. Pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí. Na mši sv. do domácí kaple v 1. poschodí se vešli jen kněží. Všichni ostatní sledovali její průběh na schodištích, chodbách a hlavně venku z reproduktorů. Tam stála i rakev. P. Ráček byl pochován na Moravci, na hřbitově, který tak často sám navštěvoval.

Před několika lety mu byla na jeho rodném domě odhalena pamětní deska.