Cestou k lavici královského nástroje

Pokud moje paměť sahá, vzpomínám si, jak mě všude, kam jsem přišel, zajímalo všechno, co vydávalo zvuk. Ještě v předškolním věku jsem často navštěvoval s rodiči a příbuznými jejich známé, v jejichž domácnostech se nacházely hudební nástroje a přístroje. Stávaly se středem mé pozornosti a zájmu si je vyzkoušet. Mezi takové nástroje patřilo především harmonium, někde se objevil i starý klavír, kytara, bendžo, zaujala mne i heligonka (knoflíkový akordeon), někde se našel i flašinet nebo zvonkohra spojená s pohybem figurky, nebo hrající hodiny. Tyto předměty předčily zájem o hračky, často zajímavé, pohyblivé, stavebnice a podobně.

Nejspokojenější jsem byl, když mi bylo dovoleno usednout k harmoniu, nebo vzít si do rukou hudební nástroj. Také poslech flašinetu, nebo gramofonu mě nikdy neunavil. Vzpomínám též na to, jak jsem obcházel kolem vojenské kapely vyhrávající na náměstí Velké Bíteše a pozoroval hudebníky a vnímal jejich nástroje a jejich zvuk. Dostával jsem celou řadu příležitostí si mnohé nástroje vyzkoušet. Který však z nich si vybrat a osvojit? Tatínek toto rozhodnutí učinil za mě. Koupil housle a našel mi soukromého učitele.

Můj zájem k ostatním hudebním nástrojům tím neskončil. Další, asi druhé Vánoce poté, jsem našel pod stromečkem klavír. Starý nástroj z doby Mozarta mi sehnala babička od nějakých známých z Bíteše.

Ze všech těchto nástrojů mne však nejvíc zaujaly varhany v našem kostele. Dovedly se rozeznít silně, slavnostně i tiše, vstupovat samostatně i doprovázet zpěv. I k tomuto nástroji jsem se brzy dostal, a mohl si jej vyzkoušet. Varhaníkem byl náš soused, jehož o rok starší syn byl mým prvním kamarádem. Doma měli harmonium. Když mi bylo deset let, začal jsem dojíždět na reálné gymnázium. Tam jsem teprve dostal možnost řádné hudební výchovy i učitele na housle a klavír.

V brněnských chrámech při bohoslužbách zněly rovněž varhany. Jejich zvuk v chrámové prostoře mi připadal jako by vycházel z jiného světa. Zvláště mne zaujal varhaník u sv. Tomáše. Pod jeho prsty zněl tento nástroj jako by místo měchů měl plíce ovládané jeho dechem. A těch barev! Byly v nich zastoupeny všechny nástroje, které jsem znal, ovládané a s velkým vkusem využívané během bohoslužby. Jeden hudebník dokázal vyjádřit všechny části obřadu, zaujmout přítomné věřící k větší pozornosti a citovému prožitku mystéria. Svou dohrou naplnil odcházející pocitem štěstí. Mnozí proto vyrvávali na místech, než se rozplynul poslední akord v echu chrámové prostory.

O těchto dojmech jsem vyprávěl tatínkovi a vyslovil jsem přání osvojit si varhany na varhanické škole. Vyhověl mi. Za tři roky jsem podával přihlášku ke studiu na konzervatoři, kde se varhany staly mým hlavním nástrojem. Tam jsem blíže poznal další nástroj, který měl přídomek královský – harfu. Snad proto, že na ni hrával král David. Poznatky a zkušenosti s ostatními hudebními nástroji jsem pak zúročil v kompozicích. K mistrovskému zvládnutí každého jednotlivého z nich je i při nadání a píli třeba délky celého života.