OŘÍK, farní zpravodaj Ostrovačice, Říčany, Veverské Knínice, číslo 46 (2. 4. 2023)

Deset let v papežském úřadu „uplynulo rychle, jako celý můj život“, uvedl František v bilančním rozhovoru pro La Nación, deník z rodné Argentiny. Podle papeže je stále co dělat a on sám chce „otevírat dveře a cesty“ reformám v církvi. K nim ho nasměrovali kardinálové, kteří ho před deseti léty 13. března 2013 zvolili: „Reformní vítr vznikl v konkláve, nikoliv u papeže, papež se podřizuje konkláve“, řekl František, který s kardinály právě přítomnými v Římě oslavil toto výročí při mši svaté v kapli Domu sv. Marty, kde bydlí. 

Mši svatou, která připomněla uvedené výročí, sloužili 4. prosince 2022 v katedrále na Petrově společně biskupové Pavel Konzbul a Vojtěch Cikrle. Biskupství bylo založeno bulou papeže Pia VI. 5. prosince 1777. 

V době svého vzniku měla diecéze 151 farností v 18 děkanátech. Dnes ji tvoří 450 farností ve 20 děkanátech, pečuje o ně 314 kněží. 

Biskup Konzbul diecézi k výročí přál, aby její obyvatelé i do budoucna udržovali ve svých srdcích stále planoucí lampu víry: „Jak na to, nám radí evangelista Lukáš, který vyzývá k bdělosti po všechny časy skrze modlitbu“. 

Podle Bible (Deuteronomium) Mojžíš vystoupil na horu Nebo v Moábské zemi (dnes v Jordánsku) a odtud spatřil Kanaán (zaslíbenou zemi), o níž Bůh řekl, že do ní nevstoupí; Mojžíš tam pak zemřel. Bible (Deuteronomium 34,6) říká, že místo Mojžíšova pohřbu nebylo známo. Mojžíšovu smrt poté, co spatřil Kanaán, připomíná památník na vrcholu hory Nebo na druhé straně Jordánského údolí. Údajný Mojžíšův hrob se nachází v Maqam El-Nabi Musa na Západním břehu Jordánu, 11 km jižně od Jericha a 20 km východně od Jeruzaléma.

Hojně navštěvovaným místem v Římě, zejména poutníky ze slovanských zemí, je bazilika sv. Klimenta. Do její krypty byly po smrti sv. Cyrila – Konstantina (14. 2. 869) uloženy jeho tělesné pozůstatky. Každým rokem se tam společně ve výroční den jeho úmrtí modlí všichni Slované, kteří jsou právě v Římě. Celé to místo ovšem prošlo v průběhu staletí velkými změnami. A týká se to i pozůstatků sv. Cyrila. 

Velký český básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1984, na konci svého života v básni S Bohem napsal: „Poezie jde s vámi od počátku. Jako milování. Jako hlad, jako mor, jako válka… Někdy byly mé verše pošetilé, až hanba. Ale za to se neomlouvám. Věřím, že hledat krásná slova je lepší, než zabíjet a vraždit…“

Pár týdnů se opakovaně nořím do známého podobenství o „marnotratném synu“, abych se v něm setkala i s jeho třetím sourozencem, který je v příběhu skrytý, ale jeho existence má pro moji vlastní cestu zásadní význam.

Šlo mi o to nechat se (formou ignaciánské meditace) vtáhnout do děje, do pocitů jednotlivých postav a pozorovat, co to ve mně rozehrává, jak se mne dotýká, kde se v něm sama nacházím a jak mne mění. Tím se pro mne postupně tvoří i samotný příběh, vynořují se mi v něm stále nové akcenty a stává se mým vlastním příběhem.

S našimi čtyřmi dětmi jsem si doma vždy připadala jako ve včelím úle. Všude plno hlasů, zvuků, otázek, požadavků, věcí… Stále někdo něco chtěl, potřeboval. Svět se mně točil kolem: zařiď, domluv, dovez, odvez, objednej, vyzvedni, zajisti atd. Člověk se cítil jako nekonečně běžící stroj. Ale na druhou stranu mne tato činnost naplňovala. Od loňského února se to zásadně změnilo.

V sobotu 11. března se pro naše farníky uskutečnila postní duchovní rekolekce s tématem „Duchovní rozlišování ve světle modlitby“. Oproti předchozím rokům se vyznačovala novým formátem, a to hned ve dvou směrech. 

18. prosince 2021 byla ve Veverských Knínicích slavnostně na malém návrší severně od obce odhalena kaple sv. Ludmily. Před rokem v předvelikonočním čísle Oříku jsem o tom napsal malé povídání. Je mi velkou ctí, že nyní po roce se mohu k uvedenému tématu vrátit a podat závěrečnou stručnou, ale nadmíru pozitivní zprávu. 

I já bych se chtěl několika větami přidat k přáním a poděkováním paní Marii Ševčákové. Především jí děkuji za její starost o kostel v Říčanech, za její obětavost a spolehlivost. Mám v ní někoho, na koho se mohu kdykoli obrátit, když je třeba něco v Říčanech zařídit kolem kostela, protože je ochotná a milá a připravená vždy sloužit.

Také já se přidávám, abych Vás pochválil a od srdce Vám poděkoval za Vaši práci v redakční radě FZ Ořík. Kolik let se jí už účastníte, nedovedu přesně spočítat, ale musím přiznat, že bych si jednání RR bez Vás nedovedl vůbec představit. Tichá, milá, vždy ochotná se zapojit do řešené záležitosti. Nebo dodat odvahy a elánu! Právě teď třeba když se zvedají ceny všeho, i vytištění podobných tiskovin jako jsou farní zpravodaje. 

Nedělní ráno….

Probudím se do růžova, venku sněží, děti se radují. Hurá. Přijdu do kuchyně, chci chystat snídani. Není pečivo, no co, v obchodě mají. A čerstvé. Nakoupím, zaplatím, jím. Tak přece fungují služby. „Má dáti – dal“. 

Obleču se a vyrážím do kostela, tam se občerstvím snad i duchovně. Před kostelem si všimnu, že někdo odhrabal sníh. V kostele je uklizeno, vyzdobeno květinami, liturgické potřeby na svém místě, plachty svítí krásnou bělobou. To doma nikdy nemám. Jak to? Že by doma nefungovalo „má dáti – dal“?

Dalším služebníkem Božím, kterého si letos v našem společenství více připomínáme, je P. Vladislav Dvořák. V letech 1985 – 92 byl farářem v Ostrovačicích (tím pádem i v Říčanech), současně spravoval excurrendo ŘKF Veverské Knínice.

P. Dvořák se narodil 21. května 1943 v nedalekých Chudčicích, na kněze byl vysvěcen v roce 1974 v Brně. Jeho prvním kněžským působištěm byly Přímětice u Znojma, kde nechal tehdy na hřbitově zrenovovat kněžský hrob. Zemřel 10. srpna 2007. Podle svého přání pak byl do toho hrobu pochován. 

P. Ladislav Vybíral se narodil 26. června 1923 v Žerůtkách u Olbramkostela na Znojemsku. Letos je tedy obzvláště dobrá příležitost na něho v modlitbě vzpomenout, což zejména pamětníci jeho působení mezi námi jistě rádi udělají. 

Ladislav Vybíral byl 5. 7. 1947 byl v Brně vysvěcen na kněze. K 1. lednu 1948 byl ustanoven administrátorem excurrendo ve Veverských Knínicích po zemřelém dlouholetém faráři Josefu Hodovském. Pobyl zde pouhých 28 měsíců, ale hluboce se zapsal do myslí a srdcí zdejších lidí. 

Zapomněla jsem na květináč stojící v koutě parapetu okna, už ani nevím, kdy jsem onu nebohou kytku zalévala naposled. Jak je to možné, že jsem si té spouště všimla až teď? Žalostný pohled na suchý žlutý pahýl s pár oschlými lístky nevěstil, že by se dalo očekávat vzkříšení, i kdybych se to snažila konvicí jakkoli odčinit. Leda tak tu moji pěstitelskou hanbu vyhodit do kompostu. Naposledy jsem prolila vyschlou půdu vodou, to jen aby se neřeklo, že o ni nebojuji. Veškerá voda protekla, zemina nezachytila vůbec nic.