Coronavirus a křesťanství….

Když jsem měl to štěstí a mohl připravovat knihu o P. Damiánovi a jeho nezištné službě malomocným, při jejímž průběhu se sám nemocí nakazil a následně na ni i zemřel, narazil jsem v knize Holy Man australského historika Gavana Dawse, profesora historiografie na univerzitě v Honolulu, tuto formulaci: „Oběť P. Damiána a dalších evropských misionářů ve službě malomocným na Havaji patří mezi hvězdná období křesťanství, která si díky tomuto věrohodnému aktu obětavé a nezištné služby těm nejubožejším získalo nesčetné zástupy nových křesťanů.“ Na pomníku, který byl po smrti P. Damiana v roce 1889 postaven na místě jeho působení v Kalaupapě na ostrově Molokai, stojí citát z Evangelia sv. Jana: „Nikdo neprokáže více lásky než ten, kdo za své přátele položí život“ (Jan 15, 13).

Malomocenství je jak známo choroba, na kterou až do objevení léku v roce 1946 zemřely miliony lidí. Stigmatizaci získalo onemocnění tím, že šlo o infekci, při níž museli postižení zůstat izolovaní od zdravých lidí. Izolace byla krutá nejenom proto, že tehdy ještě neexistovala zdravotní péče, na jakou jsme dnes ve vyspělých zemích euro-americké zóny zvyklí, ale také proto, že postižení zůstali odkázáni sami na sebe v nepředstavitelné mizérii. Už je ani nepovažovali za lidi. Bývali vystaveni krutému ponižování. V izolaci se ovšem k sobě mnozí chovali jako zdivočelá zvířata. Tzv. zdravá společnost je vesměs považovala za podřadnou rasu, za hříšné ubožáky, které Bůh trestá za jejich neřesti. Velikost P. Damiána a dalších misionářů té doby byla právě v tom, že v těchto nemocných viděli lidi sobě rovné. Inspirováni Ježíšovým Evangeliem, pokládali je za spolubratry a spolusestry, za něž z lásky obětovali i to nejcennější, své vlastní životy. Tento fenomén nezištné péče o infekčně postižené se táhne celými dějinami křesťanství jako zlatá nit, jako tzv. hvězdné období křesťanství.

Dal jsem si tu námahu a ve Vídni, kde žiji, jsem listoval v objemné a obsáhlé knize zesnulých řeholníků kapucínské provincie Rakouska a Jižního Tyrolska. Tato v Čechách i na Slovensku populární řehole vznikla v 16. století. Kromě jiného udržuje i velice vzácnou a záslužnou tradici vedení tzv. Totenbuch, knihy na způsob kroniky... Od samého začátku své existence se takováto kniha nachází v každém klášteře, a vždy při úmrtí člena řehole se do ní zapíše jméno, datum, místo působení a někdy i krátký komentář k životu zesnulého. Mottem ke vzniku této knihy je citát z Bible, z knihy Sírachovcovy: „Dej každému živému tvoru dar a neopomeň lásku ani zesnulým.“ (Sir 7, 33) 

Dovolím si z ní zacitovat těchto několik informací:

- 27. dubna 1695 v Grazu P. Hilarion z Bad Reichenhallu v Bavorsku ve 42. roce řeholního života. Zemřel jako oběť lásky ve službě morem postiženým.

- 27. dubna 1762 v Klausenu v Jižním Tyrolsku P. Eustach ze Sprinzenbergu u Brixenu ve 32. roce řeholního a 58. roce svého života. Byl horlivý ve službě nemocným zvláště v době nakažlivé nemoci.

- 19. dubna 1637 v Innsbrucku Bratr Blasius Schroff z Rottweilu v Baden Würtembergu ve 35. roce řeholního života a 59. roce svého života. Obětavě sloužil postiženým morem až do své smrti.

- 23. dubna 1643 v Staubigu v Bavorsku P. Thomas Bajazoli z Livinallongo del Col di Lana v Jižním Tyrolsku ve 33. roce řeholního života a 52. roce svého života. Byl vzorným sakristánem. Až do své smrti sloužil s velkou laskavostí morem postiženým.

- 24. dubna 1713 v Tullnu u Vídně P. Januarius z Mistelbachu v 15. roce řeholního života jako oběť lásky v dobrovolné službě morem postiženým.

- 1. června 1607 v Augsburgu v Bavorsku P. Johann Schlosser z Babenhausenu v Bavorsku v 6. roce řeholního života a 27. roce svého života. Obětoval se ve službě lidem postiženým morem.

- 17. srpna 1713 ve Vídni P. Lazarus z Korutan v 7. roce řeholního života byl studentem teologie. Zemřel jako oběť lásky k bližním, postiženým morem.

- 22. srpna 1713 ve Vídni P. Kaspar z Bazileje ve Švýcarsku, ve 21. roce řeholního života. Zemřel ve službě postiženým morem.

7. září 1713 ve Vídni P. Bruno z Landsbergu v Bavorsku, v 15. roce řeholního života. Zemřel po pouhých 8 dnech služby postiženým morem.

- 3. října 1713 ve Vídni bratr Lorenz z Ischlu v Bavorsku, v 16. roce řeholního života. Byl to zbožný bratr, kterého v mladém věku vyrvala smrt ze služby postiženým morem. 

V českých zemích je znám případ jezuity Bedřicha Bridela, misionáře, spisovatele a básníka, který roku 1680 zemřel v Kutné Hoře rovněž při pomoci morem postižených.

Mohl bych tak dále z knihy zesnulých pokračovat. V některé dny, v době, kdy právě zuřil mor, a to se dělo v minulosti hodně často (za oběť mu padly desetitisíce lidí), zemřeli v jednom klášteře až tři členové řádu denně. To, co bych chtěl touto stručnou citací z knihy zesnulých zdůraznit, je právě ono tzv. hvězdné období křesťanství, kdy se členové církve ve službě infekčně postiženým nezištně obětovali. Hodně jich tehdy v této službě zemřelo. Na druhé straně byla řehole a křesťanství všeobecně „nebesky odměněny“ - kompenzovány jednak tím, že si získaly sympatie a lid rád navštěvoval kostely a bohoslužby, a na druhé straně do řádů vstupovalo mnoho nových a mladých kandidátů a řehole tak nikdy netrpěly nedostatkem členů, jako je tomu dnes.

Ano, z dnešního pohledu by se mohlo polemizovat o tom, jestli náboženství nesehrávalo tehdy i jistou „zavádějící“ roli, poplatnou tehdejšímu teologickému myšlení, a to tím, že příliš zdůrazňovalo tzv. posmrtný život. Znamenalo to přijmout utrpení všedního dne a smířit se s ním jako s přípravou na věčný život, kdy už trpět nebudeme, ba právě naopak, kdy budeme odměněni za to, že jsme zde na zemi trpěli. Ale takové a podobné tendence zkreslující a deformující význam náboženství tu byly a budou vždy. Dnes např. v souvislosti s fanatickými sebevražednými útoky mnohých muslimů či vyznavačů jiných náboženství se náboženství dostává do palby kritiky všech svých odpůrců, kteří říkají, že by náboženství nejraději zakázali, protože jen zavádí a fanatizuje lidi. Koneckonců tomu nebylo jinak ani v době Ježíšově. Mnozí jej milovali a následovali, a jiní ho kritizovali za údajné pokrytectví a vysmívali se mu, že stoluje s hříšníky a prostitutkami a boří prastaré židovské tradice.

To, co mne vždy fascinuje, nejen na P. Damiánovi, ale i na oněch kapucínech a mnoha a mnoha jiných křesťanech, kteří ve službě nemocným, infikovaným a postiženým nasazovali a obětovali vlastní životy, byla jejich obrovská a hluboká víra v Boha! Víra, že tento svět, všechna stvoření, lidé dobří i nedobří, zdraví i nemocní, zkrátka my všichni jsme synové a dcery, děti jednoho, milujícího Boha. Možná měli to štěstí, že vyrůstali v dobrých rodinách, kde vládla harmonie a láska. Možná odpozorovali od rodičů, že milují všechny svoje děti stejnou láskou, bez ohledu na to, jestli je některé dítě chytřejší než jiné, že miluji i ty své děti, které se dopustily něčeho velice zlého, za co třeba musely až do žaláře, a rodiče je přesto nepřestali milovat.

Ale možná zažili ve svém nitru onu podstatu toho, o čem mluví Bible, že totiž Bůh je láska, i když realita života na Zemi někdy ukazuje pravý opak a mnozí se ptají: Jestli je Bůh, jak to, že mohl dopustit takovou nespravedlnost a krutost?

Asi je to veliké tajemství, kterému mnozí nerozumějí, totiž že jsou mezi námi takoví, kteří navzdory krutostem a utrpení v mnoha zemích světa věří, že Bůh je láska a že jsme byli stvořeni z lásky a k obrazu Božímu. Tyto myšlenky mne napadají teď, kdy se epicentrem nákazy coronavirem stala Evropa. Dnes nepotřebujeme mít P. Damiány či obětující se bratry kapucíny, protože soudržnost zemí světa, vzájemná spolupráce a hlavně moderní medicína brzy ukončí vražedné působení viru, anebo alespoň radikálně omezí jeho působení. Ale Damiány či bratry kapucíny a jiné radostné a Bohu oddané křesťany nadále potřebujeme k tomu, abychom si uvědomili, že tato země nám nepatří. Jsme zde jen hosty, tak jako jsou zde hosty všechna jiná stvoření. A potřebujeme je i k tomu, abychom se v důvěře obrátili na Boha a byli schopni přiznat a uvěřit, že je naším otcem. Naším milujícím otcem, který, ať se děje co se děje, chce jen naše dobro. A jestli budeme toho schopni, tak to bude ten největší zázrak. Mnohem větší, než jen překonání viru jménem corona…