Nemoc

Telefon zvoní, znovu a znovu. Tentokrát již asi po páté během jednoho dne, ze stejného, známého čísla. Den za dnem, vždy znovu a znovu. Co to má znamenat, říkám si, snad zkoušku mé trpělivosti? A tak se o ni snažím, někdy víc, někdy míň.

Za poslední dva roky jsme s maminkou prošli bolestnou, dlouhou a náročnou cestu. Přesto to byla cesta, která můj život něčím obohatila, přidanou hodnotou, o které se toho více dozvím až s přibývajícím časem.

Každá životní zkouška je lemovaná spoustou otázek, na které neznáme odpověď. Zvládnu to, mám na to dostatek sil, energie, času, podmínek, jsem na to připravená? Věřím si nebo se naopak bojím? Rozhodování není nikdy jednoduché. A ještě složitější je, když jsme na to sami.  

Dne 11. února si připomínáme Světový den nemocných. Všichni dobře víme, jaké to je, když člověk ochuraví. Někdy stačí i malý zdravotní problém a rozhodí naše myšlenky a všechny plány. Oč hůř se prožívá nemoc vážná, dlouhodobá, nebo dokonce nevyléčitelná.

Trápení se zvládají lépe, když na ně nejsme sami. Člověk sám od sebe nenachází smysl utrpení, ale když nás provází Pán Ježíš, může proměnit naši nemoc dokonce v pramen radosti a záruku vzkříšení. 

Nedávno jsem vyslechla rozhovor dvou pečujících o nemocné, ve kterém hodnotily zkušenosti s nemocničním prostředím. Byl to trochu takový povzdech nad momentální situací českého zdravotnictví. Na jedné straně stojí pacienti a jejich blízcí, kteří jsou vystaveni stresu ze situací, které zrovna prožívají. Na druhé straně zdravotníci, kteří jsou vystaveni tlaku ze strany zaměstnavatele – mnoho služeb, málo ošetřujícího personálu a spousta nedostatečně ohodnocené práce.  Na empatii a citlivý přístup už často nezbývá.

Koncem listopadu loňského roku jsem se ocitl již poněkolikáté v nemocnici. Z neděle na pondělí jsme byli na pokoji pouze dva pacienti. Spolupacient šel v pondělí na operaci, a tak jsem zůstal sám. Během dne začali přicházet noví pacienti. S každým jsem se přivítal. Nakonec jsme byli na pokoji čtyři. Nejstarší měl přes devadesát roků, dalšímu bylo kolem osmdesáti jako mně, a poslední byl asi šedesátiletý.

Když přijedete do Lurd, máte pocit, že jste se ocitli v pohádce. Je to nádherné místo, a navíc jedete s nadějí na uzdravení sebe nebo někoho blízkého. Zázraky se tam sice nedějí na počkání, ale přesto neodjíždíte zklamaní. Pro mě první návštěva Lurd znamenala obrovskou naději, že pokud tolik lidí uctívá Pannu Marii, není se světem ještě tak zle…

V poslední době jsem několikrát, byť i ne zcela záměrně, narazila na osobnost MUDr. Jana Hnízdila. Viděla jsem ho debatovat v televizi, slyšela v rozhlase, i do rukou se mi dostaly časopisy, v nichž s ním byl uveřejněný rozhovor. Jeho názory se mi pokaždé zdály být velmi zajímavé a měla jsem pocit, že se do značné míry odlišují od všeobecně podávaných a přijímaných názorů „hlavního“ proudu. Touto připomínkou bych chtěla nabídnout i čtenářům Oříku, aby si přečetli jeden z těch článků, který mne zaujal.

Stalo se, nestalo… Toto se však opravdu stalo.

Žily dvě sestry. Jedna byla veliká, silná a zdravá. Měla světlé vlasy a světlé, šedé oči. Bylo jí všude plno, doma, ve škole i mezi dětmi. A byla jako vítr, hned tam a hned zase jinde. Když přišla domů ze školy, jen hledala, kde tesař nechal díru. A pusu měla takovou, co se o ní říká, že se jí nadarmo nedává jíst. Také panenku měla blondýnku s šedýma očima.

Když mě v nemocnici zdravotník doprovázel na jedno z vyšetření, po chvíli mlčení se mě zeptal: „Vy jste věřící?“ Celkem mě to zaskočilo, kývl jsem a on odpověděl něco ve smyslu, že mu přišlo, že jsem až podezřele v klidu. Na chvíli jsme se dali do řeči. On sám je věřící, říkal, že to prostě občas jde poznat, když pacient ví, že na to není sám.

Jsem rád, že mohu být součástí našeho společenství. Síla modlitby je něco, co mě zejména v poslední době neuvěřitelně překvapilo, síla modliteb nám v těchto chvílích opravdu pomáhá.

Před časem jsem byla znenadání hospitalizována, po půlnoci jsem se znenadání ocitla v příšeří nemocničního pokoje. Při vstupním pohovoru s lékařem jsem se cítila velmi nepříjemně. Měla jsem provinilý pocit, že ruším ostatní pacientky. A ráno, vlastně po celý den, jsem svoje tři spolubydlící pozorovala.

Zdálo se mi, že paní Alena se zlobí na celý svět, stále leží obrácena k oknu, ke všem zády.

O paní Jarmile jsem si pomyslila, že je zhýčkaná. Manžel byl u ní každý den dvakrát a ještě ho pozdě večer telefonem volala.

Na to velké letošní výročí 250 let od posvěcení říčanského kostela jsem se připravoval spolu se svými dobrými farníky z Říčan. Díky jejich pomoci a dobrotě Pána jsem z toho byl někdy o něco méně nervózní, přesto jsem se bál, jak to všechno dopadne.