Bach nebo Mozart?

Hudební vkus je otázkou tak delikátní, že o něm lze říci totéž, co o názorech na politiku: Quot capita tot sententiae. Podle seriózních sociologických výzkumů má soustavný zájem o hudbu klasickou, neboli jak se velmi nesprávně říká vážnou (srovnejme bodré biedermeierovské veselí takového Josefa Haydna s šílenou drastičností black- trash- nebo deathmetalu), toliko tříprocentní menšina populace. Smělo by se opovážlivě očekávat u kléru a vůbec u lidí zaměřených duchovně, že v jejich kategorii toto procento poněkud naroste.

Opravdu je tomu tak. Avšak v rámci této kategorie osob dochází pak k velmi zajímavému tříbení duchů. Nejzajímavějším diskriminantem je zde dichotomie Bach versus Mozart.

Produchovnělí přívrženci starého Sebastiana obdivují jeho kontrapunktickou učenost, libují si, že v jeho hudbě není nic zábavně pofidérního, nic poklesle plebejského, nic stupidně frivolního, nic povrchně bezstarostného; vše je vážné, přísné, hluboké, pečlivě konstruované, dokonce i případným veselým pasážím nechybí pečlivé mnohohlasé zpracování, ve kterém není jediná nota zbytečná. To je hudba, která nese známky geniality, ba ještě více: posvěcení od Boha. Vždyť obrovské množství Bachových skladeb jsou kompozice duchovní, nejčastěji určené přímo k liturgickému použití. 

Snad může mít k Bachově hudbě odpor nějaký ideolog těžkého kalibru: Bach byl protestant. Proto např. Blažej Ráček S.J. ve svých „Dějinách církve“ úmyslně neuvádí mezi barokními autory luterány Bacha (neštítil se zkomponovat celou katolickou mši, dokonce jde vůbec o nejdelší dílo toho druhu v celých dějinách hudby) a Händela (neměl bytostný odpor k Panně Marii, jestliže zhudebnil Salve regina, aby se mu lépe vedlo v římském paláci hedonistického hudebního mecenáše kardinála Ottoboniho), ač jsou bezesporu nejgeniálnějšími autory oné epochy. Naopak, Ráček zmiňuje v souvislosti s barokní hudbou „jásavé akordy“ Palestrinovy (to je renesance a ne baroko) a Myslivečkovy (to je klasicismus a ne baroko). 

Jinak však mívá Bach u duchovně založených a resentimenty nezatížených lidí velmi často eminentní postavení. To jste nikdy nepocítili, jak vám běhá mráz po zádech, když nějaký varhanní mistr spustí v kostele na varhany pořádnou bachovskou fugu, zejména když pak hlavní téma převezme pedál?

Avšak jsou i jiní, rovněž produchovnělí lidé, kteří se spíše k Bachovi nevyjadřují, protože pro jeho kontrapunktické složitosti nemají pochopení. Při poslechu bachovské fugy spíše cítí, že se na ně valí nekončící lavina not v nepřerušeném motorickém pohybu. Nikde není kousek křehkého citu, delikátní brilance, přívětivé elegance a subtilní graciéznosti. 

To Amadeus je něco jiného: perlivé pasáže, snadno zapamatovatelné melodie, dramatické kontrasty, jemná citlivost. Obdivovatelé Mozarta se podivují, jak je možné, že se bachovcům nelíbí Mozartova delikatesa, kterou prý považují za jakousi povrchnost; nejsou schopni pochopit, proč jim vadí, že naprostá většina Mozartových skladeb je napsána v durových tóninách, vyjadřujících ušlechtilou občas sice, ale přece jen spíše diletantskou zábavu. Nechápou, že milovník Bacha postrádá v Mozartově hudbě kontrapunktické zpracování, že místo po bachovsku samostatně vedených melodií, které přesto do sebe geniálně zapadají, používá Mozart většinou homofonní techniky: hlavní melodie je doprovázena lehoučkými přiznávkami „m-ca-ca-ca“. Odtud je již přece jen krůček ke zpohodlnělému dekadentnímu vídeňáctví všech těch příšerně kýčovitých operetek a valčíků typu „An der schönen blauen Donau“. 

Mezi vášnivé konzumenty Mozarta však náleží až tak významné duchovní osobnosti jako Hans Urs von Balthasar i dogmatické veličiny jako Josef Ratzinger. Vytýkat těmto osobnostem povrchnost by bylo jistě nehorázné.

Má však štěstí, kdo je přívržencem obou géniů: Bacha i Mozarta. V hudbě obou najde nevyčerpatelný mikrokosmos nápadů, neutuchající zdroj útěchy a nevýslovné povznesení ducha. Počítače, internety, e-maily: rděte se hanbou a samovolně se vypínejte! Zazni, hudbo! Vždyť sám vášnivý válečník, pruský král Bedřich Veliký, zanechal alespoň na čas svých násilnických rejdů, když Johann Sebastian přijel k němu na zámek do Postupimi, a pravil veškerému komonstvu s pohnutím ještě v mistrově nepřítomnosti: „Pánové, der alte Bach ist da!“ A naopak byl to sám božský Amadé, který si pochvaloval: „Moji Pražané mi rozumějí“. Chtějme mu tedy rozumět, ať již jsme či nejsme Pražany!  

Stanislav Přibyl – kněz, který v Říčanech sloužil latinskou mši sv,
není to nový biskup v Litoměřicích (jde o shodu jmen)