Slavní hudebníci co do zbožnosti, vážnosti i veselosti

Začněme tedy nevesele. Despoticky se chovající skladatel a dvorní hudebník „krále slunce“ Ludvíka XIV., Jean Baptiste Lully, dirigoval orchestr způsobem v barokním období obvyklým, totiž klepáním holí o zem. Při jednom z pompézních představení ve Versailles si ovšem z nepozornosti propíchl taktovací holí nohu, dostal sněť a vbrzku zemřel. Dobře mu tak.

To Georg Friedrich Händel byl jiný frajer. Měl totiž políčeno na jiné výtečníky, než na sebe sama. Jednu z neukázněných, ale o to ambicióznějších pěvkyň chtěl přímo shodit dolů z kůru, řka, že on sám je Belzebub. A vskutku: když se po mrtvičce léčil v lázních, řeholnice tamního konventu pojal z bravury jeho varhanního umění takový strach, že si myslely, že za varhany zasedl samotný ďábel a pořádá za nimi své orgiastické rejdy. Nicméně Händel byl zbožný luterán, který se nenechal zviklat ani poživačností kardinálů Svaté církve římské za svého pobytu in Urbe, ani anglikánskou ceremoniální pompou na londýnském královském dvoře. Když mu královské komonstvo chtělo vnucovat, jakéže biblické texty má zařadit do hymnů k oslavě královniných narozenin, suše se ohradil, že Bibli zná dost dobře a nikdo mu nemá v této věci co radit. V Händelově době ještě neexistovaly štědré programy státní sociální podpory, a proto Händel odkázal značnou část svého dědictví (vlastnil dokonce jeden originál Rembrandta) na fond pro vdovy po zesnulých hudebnících. V dobových záznamech se našla dokonce osmiletá dívenka Anna Händelová, což svědčí o tom, že starý mládenec Händel vůči ní uskutečnil něco obdobného, jako jsou dnešní adopce na dálku. Na štengrování ohledně staromládenectví odvětil jednou gurmán Händel svým přátelům: „ano, dnes večer budeme dva – krocan a já.“

Pro dalšího luterána Johanna Sebastiana Bacha byla „veškerá hudba, která neoslavuje Boha, pouhým hřmotem a lomozem“. Týž luterán ovšem zanechal v pozůstalosti kromě čtyř cembal také například knihy dominikánského mystika Taulera. Toť ekumenismus ante litteram. Nelze ovšem najít souvislost mezi skladatelovou katolickou knižnicí a přestupem jeho nejmladšího syna Johanna Christiana ke katolicismu. Tam byly spíše pragmatické důvody. Zkuste být pedantským luteránem a přitom psát rozkošné opery buffy pro rozhýčkané neapolské publikum. To zkrátka nejde. Přestup ke katolické církvi zahladí všechny ty naivní milostné zápletky, které vám libretista předvaří pro vaše koloraturní árie.

Jinak na tom byl náš skladatel Jiří Antonín Benda, který nejen z existenčních, ale i z náboženských důvodů emigroval z Rakouska naší šťastně panující Marie Terezie do Projska Fricka Velikého. Tento panovník, netřímal-li v ruce maršálskou hůl, chápal se příčné flétny a hrál na ni dosti obstojně své i cizí kompozice. Je tedy více než zřejmé, že se rád obklopoval schopnými hudebníky. Benda uvádí ve své autobiografii vzrušené náboženské debaty s katolickými kněžími, které jej přivedly dokonce až k názoru, že by katolíci nejraději exkomunikovali samotného svatého Pavla, kdyby jen bývali mohli. Teď už ho musejí holt nějak strpět.

Jiný český hudební emigrant, Jan Dismas Zelenka zůstal sice katolíkem, avšak zhudebnil na drážďanském kurfiřtském dvoře 150. žalm podle českého textu Bible kralické, téže bible, kterou v české vlasti touž dobou odebírali tajným nekatolíkům českých knížek hubitelé lítí – jezoviti.

Podobné užívání Kralické bible od zbožného katolíka naleznete ostatně i v Muzeu Antonína Dvořáka v pražském letohrádku Amerika. Je tam vystaven výtisk Kralické bible, ve kterém si katolík Dvořák podtrhával tlustou modrou tužkou místa žalmů, která použil pro zhudebnění ve svých Biblických písních. Jinak je známo, že Dvořák polemizoval s libretistou Rusalky Jaroslavem Kvapilem o slovním spojení „zaklínám Boha“. Kvapil mu naštěstí úspěšně vysvětlil, že „zaklínám Boha“ a „proklínám Boha“ jsou dvě odlišné věci.

Mistři klasicismu nebyli žádnými zvláštními náboženskými fenomény. Haydn i Mozart byli navíc svobodní zednáři, jakkoli zároveň autoři vynikajících duchovních děl – jedno za všechny: Mozartovo Requiem. Avšak třeba v Mozartově Kouzelné flétně se to přímo hemží náboženským synkretismem typickým pro osvícenskou fázi zednářství: zmiňují se zde božstva Isis a Osiris, vystupuje zde také kněz Sarastro, což není nikdo jiný, než Zoroaster čili Zaratustra. Mozart ještě navíc měl velice intenzivní vztah ke svému otci, takže se neostýchal říci: „po Bohu následuje hned otec“. Také Beethoven pěstoval téměř postmoderní náboženskou směsici. V době reakcionářského režimu císaře Františka I. mu byly třemi duchovními oporami Sokrates, Ježíš a britská parlamentní demokracie.

Romantický klavírní virtuos Ferenc Liszt měl kromě hudby ještě dvě vášně: ženy a náboženství. Ne vždy se mu podařilo tyto dva zájmy patřičně vybalancovat, což se projevilo pak obzvlášť markantně v posledních letech skladatelova života, kdy sice přijal nižší svěcení a nosil kleriku, ale toho prvního zájmu se ne a ne zbavit. Nicméně některé katolické duše mu jeho milostné excesy prominou, neboť budou spíše zdůrazňovat jeho kázeň v klerikálním oblékání, nežli excesy s žačkami o dvě generace mladšími. Jiné katolické duše mu je sice neprominou, avšak přimhouří obě oči a zaposlouchají se do Lisztových skladeb jako „Svatý František káže ptáčkům“, „Svatý František z Paoly kráčí po vlnách“ nebo alespoň „Vodotrysky ve vile d’Este“, kde již Liszt předjímá impresionistickou zvukomalbu.

Jedni skladatelé, jak vidno, se kleriky stávali – například také Vivaldi měl skvostnou přezdívku „il prete rosso“, což v jeho době neoznačovalo kněze ovlivněného kryptokomunistickou teologií osvobození, nýbrž pouze kněze rusovlasého. Jiní komponisté ovšem kleriky naopak nesnášeli. V Schubertových zhudebněných mších je nápadné, jak se v Krédu vždy velmi rychle odbyde pasáž „et in unam sanctam apostolicam catholicam Ecclesiam“. Nemýlíte se: je to z resentimentu, který skladatel pociťoval vůči duchovním knížatům téže jedné, svaté, všeobecné a apoštolské. Zato Rossini to měl jednodušší. Hříchy katolického kléru se až tak moc netrápil, jsa si vědom mnoha poklesků vlastních. Italsky ležérní spojení Rossiniho zpohodlněného biedermeierovského bonvivánství a múzou políbeného hudebního génia vyjádřil po poslechu skladatelova Stabat mater jeho známý kněz slovy: „Rossini, za takovou hudbu vám svatý Petr bude muset otevřít nebeskou bránu, a to i přes všechny vaše hříchy“.