Náhodné setkání?

Určitě už každý z vás něco zažil, co se Vám nesmazatelně zapsalo do srdce. S jedním takovým setkáním bych se ráda svěřila i já vám.

Na konci října jsme s kolegyněmi z práce vyrazily na víkend, odpočinout si od všedních dní i starostí. V sobotu jsme si naplánovaly výlet a jednou ze zastávek byl i Janův hrad u Lednice. Zrovna jsme se chystaly ke společné fotce, když jsme v dálce zaslechly dusot koní. Holky byly zvědavé, a tak mě jako fotografku popoháněly, abych si pospíšila, ať něco nepropásneme. Já se pak pomalu loudala k nim na louku před hradem. Když jsem tam dorazila, na louce se páslo obrovské stádo nádherných koní, snad jich bylo padesát. Spolu s několika dalšími lidmi, co stáli kousek ode mě, jsem otevřela pusu a sledovala tu nádheru v naší bezprostřední blízkosti. Najednou jeden kůň zvedne hlavu a kráčí přímo ke mně. Já, která mám respekt ke všem zvířatům, jsem v tom okamžiku úplně ztuhla. Už už jsem chtěla promluvit a říct: „Jsi krásný, ale já se tě bojím, nechoď za mnou.“ Hned jsem si ale uvědomila, že když to řeknu, koně vyplaším a on se otočí. Tak jsem jen mlčela a dívala se na něho. Přišel až ke mně, položil mi hlavu na moje rameno, nechal se pohladit, a za malou chvíli se zase vrátil ke svému stádu. 

Za chviličku se rozběhl, a za ním celé stádo. V tu chvíli jsem pochopila, že to byl vůdce celého stáda. Rychle jsem ještě vytáhla telefon a natočila si to. (Jenže doma jsem zjistila, že jsem z toho zážitku byla tak v šoku, že tlačítko record jsem nakonec nezmáčkla, a tudíž nemám nic.) 

Na zpáteční cestě mně kolegyně vyprávěly, jak jsem působila klidně, že jsem neměla vůbec strach. Ale opak byl pravdou. 

Strach nás svazuje každý den, díky němu si nevěříme, nepouštíme se do věcí, které bychom bez něj určitě zvládli. Strach nám svazuje ruce, srdce, mysl, činí nás nesvobodnými. Přitom je to jenom pocit, emoce, ne skutečný problém. Nebojme se proto občas sami sebe překonat a vykročit do neznáma. Ten pocit, který nám pak zůstane v srdci, za to určitě stojí.

Článek píši zrovna v době, kdy slavíme pro mě hodně důležitý svátek, den boje za svobodu a demokracii. Když jsem o všech těch událostech spojených se 17. listopadem 1989 s dětmi ve školce mluvila, uvědomila jsem si, jak důležitou roli právě strach v těch dnech (ne)měl. Vždyť díky všem, kteří se nebáli a strach odsunuli, můžu ve svobodě a beze strachu tento článek napsat.