Podzimní zamyšlení

V listopadu zvlášť vzpomínáme na ty, kteří už s námi nejsou, na ty, kteří nám však zůstali v srdci. Příroda tomu napomáhá, světla je v tyto dny mnohem méně, tmy přibývá. Je to doba vzpomínek, ticha a naděje….

Zdá se mi, že dnešní doba vytěsnila smrt z našich životů. Společnost se tváří, jako by stáří a smrt neexistovaly. V médiích se o smrti vůbec nemluví, vrásky, šediny a bolest nejsou „in“. „Hlavně smrt nevidět, nepotkat se s ní“. Málokdo z našich dětí a vnoučat viděl umírat člověka…. 

Nedávno jsem četla fejeton Marka Hermana. V něm zazněla jednoduchá věta: „Když se ohlédneš přes rameno, měl bys tam vidět svoji smrt“.

Tato věta mě zasáhla a donutila se zamyslet, pochopit její hluboký smysl. 

Autor pokračuje: „A taky bys měl vědět, že se ta smrt pořád přibližuje. Každý den. Takže řeči o tom, že něco počká nebo že to za týden udělám, že bych to chtěl, ale jednou až, až… Může se totiž klidně stát, že se žádné až nebude konat. Smrt je tak vlastně tvůj nejlepší přítel. Protože dává času, který ještě máš, hluboký smysl.“

• Kolikrát jsme si chtěli promluvit o věcech naprosto běžných (staré rodinné recepty, historky, linii našich předků) a už jsme to nestihli.
• Kolikrát jsme našim blízkým chtěli říct, jak jsou pro nás důležití a jak je máme rádi a už jsme to nestihli.
• Kolikrát jsme je chtěli vzít za ruku a už jsme to nestihli.

Marek Herman mluví také o tom, jak je důležité, každý den „zavírat svůj účet“. Dělat věci tak, jako by to bylo naposledy. Poctivě, jak nejlíp to jde. Třeba se pokaždé, když někam odcházíme, rozloučit se svými blízkými, jako bychom je už nikdy neměli vidět. Žádné křivdy, bolístky, neodpuštění. Žádné odkládání na někdy příště. Loučit se s vědomím, že to může být naposledy. 

• Co vlastně budu dneska celý den dělat? 
• Jak začnu svůj den? 
• A jak ho skončím?
• A kolik času mi ještě zbývá?