Postní duchovní obnova s biskupem Pavlem Konzbulem

V sobotu 11. února 2017 pořádal nadační fond Credo duchovní obnovu s Mons. Pavlem Konzbulem. Jeho biskupským heslem je „Cesta, pravda a život.“

Každý z nás je na cestě, každý nějakým způsobem hledá pravdu a každému jde o věčný život. Ať si to připouští nebo ne. Šli jsme tedy v sobotu kousek cesty spolu s tímto fajn člověkem a s jeho pomocí jsme se pokoušeli srovnat naši pravdu s pravdou evangelia, abychom nejenom život našli, ale dokázali ho i dávat dál.

Každému, který tuto významnou osobnost brněnské diecéze nezná, bych opravdu doporučila, aby si otevřel jeho internetové stránky, těm, kteří mají Facebook, aby se s ním „spřátelili” – je to člověk, který nám má co sdělit. Stravitelný je hlavně pro mladé – je jim blízko, zajímá se a mluví o „jejich” tématech, sype vtipy z rukávu a hlavně se mi líbí jeho úvodní věta z jeho osobních stránek: „Vítám Vás na mých osobních stránkách, pokud nemáte stejný pohled na život a na svět kolem sebe jako já, tak si z toho opravdu nic nedělejte.“

Přednáška byla rozdělena do výše zmíněných tří bloků. V devět hodin ráno jsme začali „Cestou“. Po lehké kofeinové pauze v 10.30 jsme zahájili „Pravdu“, to už jsem si začala dělat poznámky, protože ten výklad byl tak našlapaný zajímavými informacemi, že jsem začínala být zahlcena. V přednášce „Pravda“ mě nejvíc zaujala myšlenka chápat pravdu jako vztah. „Kristus je pravda. Křesťané by neměli říkat, že mají pravdu. Oni jsou pravda.“ Pan biskup zde také zmínil dílo a terapii Viktora Frankla. Opravdu mě překvapil svými znalostmi a hloubkou, kterou Frankla studoval – zároveň také lehkostí, se kterou dokázal jednoduše, opět na základě humoru, sdělit základní stavební prvky terapie tak, aby je všichni pochopili a mohli přijmout za své. Pro ty, kteří Frankla neznají, uvedu alespoň, jak Frankl léčil nespavost. Pacient si před spaním musel neustále opakovat: „Nesmím usnout, nesmím usnout.“ Jde vlastně o to, že každý vidí pravdu ze svého pohledu – a pokud se dokáže od problému odpoutat buď se smíchem a humorem – či při tiché modlitbě a usebrání se zpět k sobě „vznést“ daleko, může získat novou zkušenost, nový náhled a nový vztah k pravdě.

Po obědě jsme absolvovali poslední blok přednášky na téma „život“. Pan biskup velmi vhodně zvolil téma oběda k tématu „postgastrální demence“. Přirovnával tento stav „ospalosti“, který nastane po snězení dobrého oběda, k našemu životu. Hovořil o „poločase“ našeho života, který může přicházet v určitém věku. Ptal se nás, čím jsme nahradili naše představy z dětství. Hovořil o lenosti, kterou chápe jako ztrátu smyslu po tom něco dělat. Lenost pak vede k zoufalství. Velmi se mi líbilo jeho přirovnání o americkém fotbalovém týmu. Vždy před poločasem vítězili, ale po pauze najednou u nich nastala ztráta výkonu. Trenér přišel na to, že v průběhu poločasu si musí vyměnit dresy za nové. Vyzýval nás, abychom také začali druhou polovinu s novým dresem. Hovořil o potřebě angažovat se pro dobro a pro druhé. Hovořil o „prožitku“. Velmi mě také zaujala jeho myšlenka, že „Kristus Krista nepoznal“. Neměl, jako my, Krista k následování. Žil pouze podle svého svědomí.

A jak jinak skončit výklad o díle pana biskupa, než vtipem. Zde tedy alespoň jeden. Charismatik, protestant a katolík se sejdou v pekle. Charismatik volá: „Haleluja, Pane Bože, to je nějaká velká mýlka.“ Protestant zuří: „Kde nastala chyba?“. Jen katolík smutně a odevzdaně sedí: „Pan farář mi říkal, že pokud se nepolepším, tak to se mnou takhle dopadne...“.