Říčanské výročí prožité jinak

Na to velké letošní výročí 250 let od posvěcení říčanského kostela jsem se připravoval spolu se svými dobrými farníky z Říčan. Díky jejich pomoci a dobrotě Pána jsem z toho byl někdy o něco méně nervózní, přesto jsem se bál, jak to všechno dopadne.

Snažil jsem se promyslet všechno do nejmenších podrobností, jednu věc jsem však podcenil. Naplánoval jsem si chirurgický zákrok na chodidle na 4 dny před vlastní slavností. Říkal jsem si: stejně teď nebudu mít čas sportovat, takže mi to nebude vadit, kdybych náhodou na té noze něco cítil a trochu třeba kulhal. To, co ale následovalo, by mě však nenapadlo ani v těch nejčernějších představách. Dopadlo to tak, že teprve nedávno jsem odložil berle, se kterými jsem chodil více než 3 týdny. Celé ty oslavy a mnohé následující dny jsem prožil bez možnosti nasednout do auta, dopravit se kam chci, dojít si pro něco... A přitom jsem tolik potřeboval pracovat v oněch dnech víc a účinněji než jindy!

Už jen udělat pár kroků po faře mi dělalo problémy. Během cesty z kuchyně do svého pokoje jsem se zapotil natolik, že jsem musel aspoň 10 minut odpočívat. Už po hodině jsem berle nenáviděl. Nebylo možné je opřít o cokoliv, aniž by nespadly. A dlaně mě z nich bolely.

Dalo by se pokračovat dlouho v líčení pocitů zmaru a beznaděje. Ale to není důvod, proč tato slova píšu. Kromě všeho negativního, co jsem prožil, byly pro mě tyto dny, včetně slavného říčanského výročí, dny požehnání a velikého poučení. Jak říká starozákonní hrdina Job na konci knihy, doposud jsem znal pouze z doslechu, nyní ale jsem viděl na vlastní oči...

Poznal jsem svou nešikovnost, netrpělivost, neschopnost se smířit s nečekanou změnou plánu. Pochopil jsem, jak to mají těžké ti, kteří chodí o berlích: Do té doby jsem říkal „No jo, nemají to jednoduché...“. A úplně malým písmenem jsem si k tomu dodával: „No a co má být? Každý má nějaké těžkosti“. Teď už bych to rozhodně nedodal.

Poznal jsem dobrotu svých farníků kolem sebe, kteří mi pomáhali, ptali se mě, jestli něco nepotřebuji, vozili mě autem na mše sv. a k doktorovi. Jak jsem byl vděčný taky panu generálnímu vikáři, když mi při té slavnosti řekl, že můžu zůstat v kostele a počkat na ně, až ze školy přijdou průvodem do kostela.

Jsem moc vděčný Bohu za všechny další zkušenosti a poznání.

A vyprošuji požehnání všem nemocným.