Na P. Josefa Janštu vzpomíná varhaník

Po příchodu P. Josefa Janšty do naší farnosti jsem při několika setkáních poznal, že jsme dostali horlivého kněze, který přes nepřízeň doby využívá všech příležitostí k setkávání s lidmi.

Měl denně mši sv. ráno v 7 hodin ve farním kostele v Ostrovačicích, každou středu večer navíc ve Veverských Knínicích a v pátek večer navíc v Říčanech. V neděli jsme trávili dopoledne spolu, neboť po mši sv. v Ostrovačicích jsme jeli do Říčan a poté do Veverských Knínic. Říkával mi cestou: "Já vás lituji, že musíte každou neděli poslouchat třikrát za sebou moje kázání."

V neděli odpoledne bývalo požehnání s vystavenou Nejsvětější Svátostí.

V době postní jsme mívali křížové cesty, které sám vedl, v květnu se účastnil večerních májových pobožností.

Na kolenou často předmodlíval celý růženec a loretánskou litanii, četl úryvek z duchovní četby a pak jsme zpívali některou z mariánských písní, všechny sloky.

Obdobou májových pobožností byly i červnové k Srdci Páně a růžencové po celý říjen.

V době jeho působení byla většina pohřbů od domu do kostela a na hřbitov. Bylo též mnoho oddavků a křtů. I při těchto obřadech spojených se mší sv. nerušil mše sv. ohlášené na ten den.

Náboženství vyučoval ve všech školách, taktéž vedl i přípravu na sv. přijímání. P. Janšta pocházel z venkovské rolnické rodiny, v kterémžto prostředí žili a pracovali jeho příbuzní. Znal dobře prostředí venkova a jeho pracovité lidi, a takjim rozuměl. Dovedl si svým zájmem a úsměvem získat každého, s nímž se setkal. Věnoval pozornost těm, kdo se na něho obrátili s jakoukoliv prosbou, sdílel s nimi radost, starost i bolest. Nekritizoval, nepoučoval, ale radil a povzbudil. Proto byl často zván do rodin k soukromým návštěvám i do společnosti. Když jsem ho pozval na premiéru nějaké hry, k níž jsem napsal hudbu, pokud měl večer volno, jel vždy se mnou, byť to bylo jednou do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, do Zlína, do Olomouce, či do Laterny magiky do Prahy. Blízké Brno nevynechal téměř nikdy. Moje žena nemohla se mnou tehdy jezdit, neboť jsme měli doma malé děti. Všude chodíval v kolárku, takže jsem ho nemusel ani představovat. Jemu jsem představoval známé osobnosti z různých profesí uměleckého světa, které se na premiéry sjížděly ze vzdálených míst. Vzpomínám si najednu příhodu po premiéře v Uherském Hradišti, kdy s námi jel do Brna i pan režisér Hynšt, a my jsme s panem farářem čekali na něho v klubu divadla. Muže, sedícího z druhé strany pana faráře, jsem pokládal za jeho známého podle živého, srdečného rozhovoru. Na zpáteční cestě se pan režisér ptal pana faráře, odkud se zná s mužem, s nímž měl tak přátelský rozhovor. Pan farář říkal, že sice muže nezná, ale že mu vyprávěl, jak Horácké divadlo jezdívalo často do Nového Města na Moravě, kde uváděli klasický repertoár. Po jeho změně na bolševický, neměli v sále ani nohu a museli se zájezdy skončit. Pan režisér se usmál a dodal, že onen muž je divadelní cenzor a alespoň jednou slyšel upřímný názor na svou činnost. Pan farář dodal: "To jsem to vyvedl!" Zatím cenzor byl v pohodě a nyní se usmíval i pan režisér, který pro svůj statečný postoj k "normalizaci" nesměl režírovat v Brně.

Jednu z dalších příhod, na kterou si vzpomínám, mi pan farář vyprávěl, jak si chtěl na svatební hostině zapálit cigaretu a kdosi ze svatebčanů mu řekl. "Říkáte lidem, aby nehřešili, a sám si nedovedete odepřít cigaretu?" Pan farář mu to plně přiznal a od té doby přestal s kouřením. A dodal, že ateista ho odnaučil kouřit.

Měl rád církevní svátky a slavnosti a dovedl připravit nepopsatelně krásnou atmosféru. Chtěl, aby se hodně zpívalo a hrálo. Za jeho působení vznikl početný smíšený sbor, který dostal prostor s klavírem přímo na faře v teplém a pohostinném postoji pana faráře, který se zkoušek osobně zúčastnil. O vánočních a velikonočních slavnostech byl sbor s hudebníky pozván na faru, kde byli nejen pohoštěni, ale hlavně si mohli prožít znovu a v pohodě radost, kterou zažili v kostele.

Na jeho výzvu jsem napsal 2 ordinária, která v soutěži dostala ocenění, a on sám se dal nadšeně do opisování těchto not.

V tu dobu jsem zhudebnil i veškeré mešní nápěvy pro kněze a lid. Dovedl povzbuzovat i ocenit. Na všem se chtěl nějak podílet, jak jen to bylo možné v době komunistických omezení. Pořídil jakýsi primitivní rozmnožovací stroj a začal tisknout. Riziko asi bylo dost veliké, neboť jeho nástupce zlikvidoval nejen přístroj, ale i rozmnoženiny, ačkoliv šlo jen o písně a modlitby.

Pan farář opravil všechny svěřené kostely i faru. Chtěl zbudovat i nové varhany, ale přišla nemoc a těžká operace.

Jeho stav s ním sdíleli všichni, kdo ho znali a navštěvovali ho všude, kde se právě nacházel.

Nerad se loučil, když odjížděl na Moravec. Ale i tam jej našli jeho věrní. Na jeho přání byl pochován na hřbitově v Ostrovačicích, aby i po smrti zůstal mezi svými farníky.