Blog uživatele Peter Žaloudek

Morire di malinconia per una terra che non è più mia…

Sedmnáctého prosince oslavil papež František své 80. narozeniny. K mnoha gratulacím, které dostal od lidí z celého světa, se přidaly také diskuse o jeho pontifikátu, o tom, jaké kroky učinil, v čem jeho dosavadní pontifikát nesplnil všeobecné očekávání.

Rakousko je křesťanskou zemí a takovou by mělo i nadále zůstat. Takto se vyjádřilo 51 procent z 1008 dotazovaných, které v červnu a červenci oslovila nezávislá organizace IMAS. Průzkum se prováděl napříč všemi věkovými kategoriemi, mezi nejmladší dotazované patřili mladí ženy a muži, kteří právě dovršili 16. rok svého života.

Několik osobních vět k této události

Nepřísluší mi vyjadřovat se k prezidentským volbám v zemi, ve které nežiji. Rád bych ale v této souvislosti poukázal na jeden fenomén, společný snad všem zemím dnešního světa. Onen fenomén popsal jednoduchými slovy kanadsko-americký zpěvák, skladatel a hudebník, dnes slavný Neil Young. Pro Magazin Süddeutsche Zeitung nedávno prohlásil, že pokud v nastávajících prezidentských volbách v USA zvítězí Donald Trump, vystěhuje se natrvalo z Ameriky. (Neil Young je autor mnoha slavných protestsongů a hitů, které se zapsaly do kulturního dědictví v oblasti populární hudby.

a další fenomény, které s tím souvisejí

Takto nevšedně se jmenuje nový japonský film, který v roce 2015 natočil režisér Naomi Kawase podle románu Duriana Sukegawa.

Nevšední název však v sobě skrývá zcela všední problémy kterékoli společnosti a země světa: problém najít dobrou práci, problém zadluženosti, samoty, stigmatizace kvůli barvě pleti, nemoci či náboženství, problém akceptovat a respektovat jiné lidi takové jací jsou.

Konec starého a začátek nového roku prožívám tradičně na chalupě na Moravě. Poslouchám zde denně ČR1 a čtu několikeré české deníky, abych byl alespoň trochu v obraze, o čem se tady píše. Jeden můj přítel mi tu odkládá Lidové noviny. S velkým zájmem v nich čtu pravidelné úterní fejetony Martina C. Putny. S jeho názory bez výjimky souhlasím, mluví mi z duše. Čtu si jeho předvánoční fejeton s názvem Do exilu?, poukazující na narůstající xenofobii nejenom u neslavně známého českého prezidenta Zemana, ale i u nebezpečně značné části českého národa.

Prečo nemám strach z prisťahovalcov islamského náboženstva

Celé roky nosím v sebe sen o tom, že sa raz spoja všetky náboženstvá, že už nebudú žiadne konflikty a zabíjania v mene náboženstiev, že náboženstvá sa stanu niečím, čo nám pomôže stať sa lepšími ľuďmi. Pred časom som tento svoj sen vyjadril i písomne v článku „I have a dream“, ktorý je uverejnený na stránke www.ok21.sk.

Na tému uplynulej synody o manželstve a rodine sa dnes vyjadruje kde-kto, no hlavne sa polemizuje o tom, či to bolo víťazstvo reformného alebo konzervatívneho bloku v cirkvi. Určite to bude téma i budúcich dní, týždňov a mesiacov.

Protože se publikováním mých textů o nebezpečí rozpadu Evropské unie, v nichž se zastávám utečenců, dostávám do prudké palby některých čtenářů, jimž se nelíbí, jak kritický jsem vůči Čechům a Slovákům, jak příliš naivně a zkresleně se prý dívám na možné problémy, které obrovský počet přistěhovalců z řad muslimů v Evropě časem vyvolá, bych rád napsal tento text. Pro mé kritiky možná vyzní trochu alibisticky, já sám ho ale považuji za zcela zásadní a odpovídající mému cítění a myšlení.

Smrt jako každodenní samozřejmost

Koncem září se v kině Lumière v Bratislavě uskutečnila premiéra dokumentárního filmu Ústavu pamäti národa odhalujícího zločiny komunismu „Stopy v sněhu” o pašování náboženské literatury do Československa v období nesvobody. Komunistický režim v ČSSR neumožňoval občanům svobodný přístup k informacím. Jen v padesátých letech bylo v Československu zlikvidováno kolem 28 miliónu knih, mnozí autoři byli zakázání a byla zřízena cenzura. Film mapuje nejenom pašování, ale také tisk samizdatů a jejich distribuci.

...člověk potřebuje ideály, vzory, symboly a rituály, dokáže přesahovat sám sebe, překonávat hranice svého myšlení a cítění…

Prostor pro symboly a rituály

Křesťanský svět si o velikonočních svátcích připomíná Kristovo dobrovolné utrpení, dobrovolnou smrt, ale také – a to především – jeho vítězství nad smrtí. Právě tento poslední fakt se stal podstatnou charakteristikou, odlišující tak diametrálně křesťanské náboženství od jiných náboženství: Člověk – Bůh – Nesmrtelnost.