Diskuze k narozeninám papeže Františka

Sedmnáctého prosince oslavil papež František své 80. narozeniny. K mnoha gratulacím, které dostal od lidí z celého světa, se přidaly také diskuse o jeho pontifikátu, o tom, jaké kroky učinil, v čem jeho dosavadní pontifikát nesplnil všeobecné očekávání.

Rakouský rozhlas Ö1 zorganizoval na toto téma diskusi, o níž bych se nyní rád zmínil. Na jedné straně mne zaujala skladba diskutujících, na straně druhé jejich jednoznačný souhlas, a to nejen s tím, co na jeho pontifikátu vnímají jako pozitivní, ale i v tom, co označili za jeho nedostatek. Účastníky diskuse byli katolický biskup Dr. Benno Elbs, známý nejen jako teolog, ale dříve i jako psychoterapeut, dále Dr. Regina Polak, profesorka pastorální teologie na Vídeňské katolické teologické univerzitě, Dr. Magdalena Holztrattner, ředitelka katolické sociální akademie v Rakousku, a Ing. Hans Peter Hurka, dlouholetý předseda platformy „Wir sind Kirche“, nyní proponent internetové iniciativy „Zeitgemäss glauben“ – Víra v moderní době. Jejich rozhovor moderoval Markus Veinfurter, odborník na otázky náboženství rozhlasu ORF.

Již samotné „pestrobarevné“ seskupení diskutujících naznačilo, že půjde o velice živou a zároveň vyváženou, věcně fundovanou debatu. Všichni se shodli na tom, že Františkovo vystoupení krátce po jeho zvolení papežem, které zahájil oslovením přítomných běžným pozdravem Dobrý večer, bratři a sestry, stejně jako jeho prosba o požehnání od lidí shromážděných na Náměstí sv. Petra, aby dobře vykonával svěřený úřad, samy o sobě vyvolaly obrovskou naději a očekávání, že jeho zvolením se v církvi cosi podstatného změní.

Za počátek tohoto podstatného označili účastníci debaty svolání synody o rodině, jakož i papežovy kroky k reformě vatikánské kurie. Synodou chtěl František poukázat nejenom na těžkosti, rozmanitost a rozdílnost problémů, které dnes všude na světě ohrožují rodinu jako takovou, ale zároveň vyzvat biskupy, aby při snaze o pomoc rodinám vždy zohlednili lokální situaci, podle Ježíšova vzoru, jemuž vždy na prvním místě ležel na srdci člověk a teprve potom struktury a normy. Podle slov profesorky Polak „je papež velkým teologem, třebaže o tom mnozí veřejně pochybují“. Velikost jeho teologie vidí v tom, že úlohu učitelského úřadu přesunul do jiné roviny, do biblicko-teologického významu Boží charakteristiky – milosrdenství.

Pastorační činnost tak pozdvihl z podřadné role vůči prioritě učitelského úřadu a postavil ji na jeho úroveň, jak o tom píše v úvodu svého dodatkového listu k synodě Amoris laetitia, Radost lásky, cituje slova z Janova evangelia „Duch svatý vás povede k pravdě…“, čímž jasně zdůraznil nutnost inkulturizace. Biskup Elbs vidí Františkovu velikost v tom, že se soustavně snaží o decentralizaci papežského úřadu, jak to naznačoval i rakouským biskupům při návštěvě Ad limina, když zdůraznil úlohu místní biskupské konference, která by měla na základě vlastních zkušeností sama řešit konkrétní situaci lidí a neobracet se s každou maličkostí do Říma, jak tomu bylo a na mnoha místech stále ještě je. Místní biskupské konference se mají aktivně zapojovat do procesu formování svědomí každého věřícího člověka, zvláště jedná-li se např. o takové kauzy, kdy je třeba rozhodnout, jestli může církevně oddaný a později rozvedený člověk, který žije v jiném partnerském vztahu, přijímat svátost Eucharistie. Biskup Elbs vycházel částečně ze své psychoterapeutické praxe, která ho naučila, jak řekl, dívat se na člověka komplexněji, než to činí jen čistě moralisticko-teologický přístup; jako revoluční rys pontifikátu Františka zdůraznil jeho snahu o strukturální změnu dosavadních praktik, která spočívá v tom, že při řešení otázek přístupu ke svátostem je nyní na prvním místě svědomí konkrétního člověka a ne středověké předpisy.

Po vyslovení těchto myšlenek do rozhovoru spontánně vstoupil Hans Peter Hurka: „Pane biskupe, s úžasem poslouchám a jsem Vám vděčný za to, co říkáte, jen bych si přál, aby to, co jste nyní pronesl, častěji zaznívalo i z ambonů našich kostelů, z úst jiných biskupů a kněží!“ Také ostatní diskutující označili právě tento fenomén, tuto strukturální změnu – primát svědomí – za jednu z podstatných charakteristik Františkova pontifikátu, neboť je to nový přístup k člověku, hledání jeho dobra a respektování jeho sebevědomí a svobody.

Moderátor, který kladl otázky a současně prováděl analýzu řečeného, použil výrazu Antiautoritäre Handlung des Papstes Franziskus“, protiautoritativní jednání papeže Františka, a ihned se otázal, není-li takové jednání pro mnohé věřící, přivyklé vždy poslušně a pokorně sklonit hlavu, nechat se poučovat a korigovat klérem, co je správné a co ne, příliš velkou výzvou, kterou nedokážou přijmout ani zvládnout. Všichni diskutující se shodli v tom, že je to opravdu silná výzva, ale že již neexistuje jiná cesta a že je potřebné, aby ti, kteří církev vedou – na mysli měli biskupy a kněze – šli sami věřícím příkladem a v souladu s myšlením a jednáním papeže Františka je doprovázeli na jejich konkrétní, specifické životní cestě.

Do diskuse opět vstoupil Hans Peter Hurka, když řekl, že si neumí představit, jak, kdy nebo kde takové příkladné jednání biskupů nastane, když je papež již několikrát veřejně vyzval a požádal o Mutige Vorschläge“ – odvážné návrhy, jak v církvi dál, ty však nepřicházejí. Naopak, často se zdá, že tzv. konzervativní křídlo, jak se ukázalo nedávno, když čtyři kardinálové papeže kritizovali, má možná silnější podporu, než nový styl a papežovy vize. Nato vstoupil do diskuse biskup Elbs, který má sice pochopení pro tyto kardinály, protože reagují právě na základě onoho starého autoritativního modelu, zároveň ale jejich kritiku rázně odmítl a odsoudil a při tom se vyznal ze svého obdivu a nadšení pro Františka, který již inicioval tolik nového a tak potřebného pro věrohodnost církve v dnešní době.

Za další pozitivní znamení pontifikátu Františka všichni diskutující označili jeho snahu o reformu kurie, která však postupuje příliš pomalu. Za fenomenální řeč označili jeho tvrdou promluvu ke kardinálům, biskupům, kněžím a jiným spolupracovníkům, kterou přednesl těsně před vánocemi roku 2014, když v 15 bodech vyjmenoval „hříchy“ kuriálních osob a označil jejich chování za zásadní překážku reformy. Za nejtvrdší formulaci považují šestý bod, ve kterém je obvinil z duchovního alzheimera, protože zapomněli na Pána…, koncentrují se jen na tady a teď…, ohraničují se zdmi a nechávají se v nich zotročovat bůžky blahobytu a falešného pokoje…

Paní profesorka Polak ocenila jeho prorocká slova, která on, člověk z jiného kontinentu, ovlivněný teologií osvobození a zcela jinými kulturně-sociálními podmínkami, přednesl počátkem roku 2016, kdy mu byla v Aachenu udělena mezinárodní cena Karla Velikého za jeho přínos pro humanitu za rok 2015: „Co se s tebou děje, humanistická Evropo, někdejší advokátko lidských práv, demokracie a svobody? Kam se ztratily tvoje principy humanity, na kterých ses kdysi formovala?“  Vyzval Evropu k solidaritě při rozdělování uprchlíků a k humánnějšímu zacházení s nimi, a připomněl, jak kdysi naši předkové snili o vybudování společné Evropy, která se stane domovem pro všechny bez rozdílu ras, náboženství či politické příslušnosti, ale jak dnes upřednostňujeme zabarikádování ve vlastním egoismu a stavíme ploty a zdi, namísto toho, abychom budovali mosty. „Sním o Evropě, ve které pojem uprchlík již nebude ztotožňován s pojmem zločinec...“  jak je to, žel, v povědomí několika postkomunistických evropských zemí.

Více než tři čtvrtiny diskuse vyzněly na adresu Františkova pontifikátu velice pozitivně. Zbytek kritiky diskutujících se vztahoval hlavně k pomalému průběhu reformy vatikánské kurie a řešení nového postavení žen v církvi, především k jeho odmítavému stanovisku ke svěcení žen, jak to rázně řekl novinářům v letadle během nedávné cesty z Lundu a sdělil, že svěcení žen je uzavřená debata. Podpořil sice diskusi o diakonátě žen, ale to je v očích diskutujících příliš zavádějící, protože o tom se v novodobých dějinách církve již dávno mluví od II. vatikánského koncilu. A hlavně je to již nedostačující vzhledem k fenoménu celosvětového úbytku kněží, k masovému exodu katolíků k evangelikálním církvím na mnoha kontinentech, hlavně v Jižní Americe, a je to také neakceptovatelné v souvislosti s úplným zrovnoprávněním žen s muži ve všech zemích světa, kde panuje demokracie, tolerance a respekt ke všeobecným lidským právům. Na otázku moderátora, čím to je, že právě v otázce rovnoprávného zařazení žen do všech druhů úřadů v církvi je František stejně neoblomný jako jeho dva konzervativní předchůdci Benedikt XVI. a zejména Jan Pavel II., se všichni vyjádřili ve smyslu: 1) Papež je jenom člověk, je „synem“ této doby a „produktem“ středověkého feudálního církevně-hierarchického systému, jeho struktur a myšlení, není možné, aby splnil očekávání všech, kterým leží na srdci reforma církve. 2) Jeho pontifikát je vystavený obrovskému tlaku ze všech možných stran, jak z křídla „konzervativců“, tak i „reformátorů“. Je nesmírně náročné vybalancovat z tohoto tlaku tak, aby nedošlo k otevřenému konfliktu mezi oběma proudy. Věřící ze Slovenska by mohli papeži vyčítat jeho indiferentní postoj ke kauze „Bezák“. Podobných „kauz Bezák“ je ale jistě na světě mnohem víc. Osud, někdy až zlomený charakter dotyčných osob velice bolí. Zůstává jen naděje, že je to tím, že řešit takové kauzy je pro Františka hodně komplikované. Tak, jak ho chápu já, cítím, že jako člověk a duchovní pastýř pod tíhou těchto nevyřešených kauz hodně trpí. Svůj úřad ale zřejmě vnímá tak, že chce od základu změnit celý systém, celý ten tzv. papežský stolec, a zavést v církvi taková pravidla, která již nebudou výsledkem konspiračně-korupčních mocenských struktur, ale důsledkem služby Evangeliu. (poznámka autora textu)  Velice výstižně to shrnul na konci diskuse Hans Peter Hurka: „Dokud bude v církvi vládnout nespravedlivé a nemilosrdné církevní právo a ne duch a služba Evangeliu, k žádné zásadní reformě v církvi nedojde.

 Peter Žaloudek, Vídeň, 17. prosince 2016

Text a citáty jsem zpracoval na základě nahrávky celé diskuze, kterou jsem si v ORF za tímto účelem objednal. Diskuze odezněla 7. prosince 2016 v 16:05 hod na stanici Rádia Ö1