V poslední době jsem několikrát, byť i ne zcela záměrně, narazila na osobnost MUDr. Jana Hnízdila. Viděla jsem ho debatovat v televizi, slyšela v rozhlase, i do rukou se mi dostaly časopisy, v nichž s ním byl uveřejněný rozhovor. Jeho názory se mi pokaždé zdály být velmi zajímavé a měla jsem pocit, že se do značné míry odlišují od všeobecně podávaných a přijímaných názorů „hlavního“ proudu. Touto připomínkou bych chtěla nabídnout i čtenářům Oříku, aby si přečetli jeden z těch článků, který mne zaujal.
Žily dvě sestry. Jedna byla veliká, silná a zdravá. Měla světlé vlasy a světlé, šedé oči. Bylo jí všude plno, doma, ve škole i mezi dětmi. A byla jako vítr, hned tam a hned zase jinde. Když přišla domů ze školy, jen hledala, kde tesař nechal díru. A pusu měla takovou, co se o ní říká, že se jí nadarmo nedává jíst. Také panenku měla blondýnku s šedýma očima.
Dokud bydlel dirigent Jan Štych v Brně, setkávali jsme se vzájemně v našich rodinách, v přírodě, i místech naší časté hudební spolupráce v brněnských divadlech a koncertních prostorách. O pestrá a různorodá témata našich rozhovorů nikdy nebyla nouze. Nejkrásnější na tom byla absolutní důvěra, svoboda názorů, radost a pohoda spojená s vírou, která přetrvává již půl století vzácného, stále trvajícího přátelství obohacujícího a posilujícího přes vzdálenost a nedovolující možnost osobního setkávání, jako v minulých letech.
Vypravuji se se čtyřmi dětmi do kina – zařídit hlídání nejmenšího, vypravit sebe a ostatní, znovu se obléct, protože se stala nehoda, nalézt ztracené klíče od auta, vrátit se pro peněženku. Když dorazíme s vyplazeným jazykem k pokladně, musíme se spokojit s horšími místy - ty nejlepší už jsou samozřejmě vyprodány. Nakonec můžeme být rádi, že vůbec nějaké jsou. Stejné je to, když jdeme do divadla, na koncert, sportovní zápas - kdo dřív přijde, ten dřív mele. Každý přece chce zahlédnout svůj idol z té nejlepší pozice J.
Ekumenická bohoslužba při příležitosti letošního převzetí Betlémského světla ve Vídni se uskutečnila v sobotu 10. prosince 2016 v kostele syrské pravoslavné církve Mor Ephrem na náměstí Stefan-Fadinger-Platz. Pro Betlémské světlo se z Brna vydali skauti, kteří jej dopravili do České republiky.
Již v neděli 11. prosince 2016 v 9.00 hodin při mši v katedrále sv. Petra a Pavla předali skauti světlo z Betléma do rukou brněnského diecézního biskupa Vojtěcha Cikrleho.
Na příležitost jet ještě jednou do Říma jsem čekala dlouhou dobu. A jak už to někdy pro velký zájem bývá, nestihla jsem se přihlásit včas, a byla tedy jako náhradník. Zadařilo se a já se mohla těšit a připravovat na cestu. Naše pouť začala večerní mší sv. v bítešském kostele. Následovala noční jízda autobusem do italské Padovy k hrobu sv. Antonína. Měla jsem za co děkovat, i za co prosit (a jistě nejen já, vždyť sv. Antonín, jak víme, je patronem ztracených věcí). Po prohlídce chrámu a přilehlého okolí jsme pokračovali v cestě do věčného města.
Brněnský diecézní biskup Mons. Vojtěch Cikrle se ohlíží za Svatým rokem milosrdenství.
V neděli 20. listopadu 2016 v den slavnosti Ježíše Krista Krále zakončil v bazilice sv. Petra ve Vatikánu papež František mimořádný Svatý rok milosrdenství. V diecézích se uzavřely brány milosrdenství už o týden dřív. A dál? Má něco následovat? Nebo pro nás všechno (s)končí?
Vladimír Kokolia, jehož 60. narozeniny připomínáme v přehledu našich jubilantů, se sice narodil 27. listopadu 1956 v Brně, ale v porodnici tam zůstal jen několik prvních dnů. Dětství i mládí prožil se svými rodiči a sourozenci ve Veverských Knínicích, kde žije se svou rodinou dosud.
Je to významný současný český malíř, grafik a kreslíř, jehož umělecká aktivita je velmi široká, je také básníkem a textařem.
Vážení přátelé, jménem obecního zastupitelstva a farnosti ve Veverských Knínicích si Vás dovoluji pozvat na již tradiční Novoroční koncert. Mám radost, že se podařilo zajistit vystoupení dvou významných českých hudebníků. Na varhany zahraje varhaník Karel Hiner a doprovodí ho pozounista Břetislav Kotrba. Zazní skladby J. S. Bacha, A. Vivaldiho, J. K. Kerlla, A. Caldara a improvizace na staré známé koledy. Vstupné dobrovolné. Před začátkem koncertu se bude podávat malé občerstvení.
Ve dnech kolem svátku Dušiček lidé navštěvují hřbitovy intenzivněji než v jiném období. Na hrobech rozsvěcují svíčky a pokládají květiny. Podle staré křesťanské tradice to symbolizuje víru ve věčný život a vyjadřuje přesvědčení, že život hrobem nekončí. K tomu patří vroucí modlitba za zemřelé. Mnozí si jistě vybavíme slova, která nás jako děti učili naši rodiče: Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme! Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…
Když mě v nemocnici zdravotník doprovázel na jedno z vyšetření, po chvíli mlčení se mě zeptal: „Vy jste věřící?“ Celkem mě to zaskočilo, kývl jsem a on odpověděl něco ve smyslu, že mu přišlo, že jsem až podezřele v klidu. Na chvíli jsme se dali do řeči. On sám je věřící, říkal, že to prostě občas jde poznat, když pacient ví, že na to není sám.
Jsem rád, že mohu být součástí našeho společenství. Síla modlitby je něco, co mě zejména v poslední době neuvěřitelně překvapilo, síla modliteb nám v těchto chvílích opravdu pomáhá.
Sdružení Cesta 121 má za sebou osmý rok své existence. Jeho posláním je poskytovat služby stárnoucím kněžím a kněžím v nouzi.
„Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“
Právě tato slova Žalmu 121 inspirovala zakladatele sdružení zařadit do svého názvu číslici 121: „Chceme být cestou, k níž budou moci kněží upínat svůj zrak v časech těžkých a složitých. Rádi bychom pro ně byli nadějí, že právě po této cestě jim přijde pomoc, která je z jejich soužení vysvobodí.“
