Švýcarské město Luzern znamená v italštině i v latině svítilnu či lampu

Příští rok tomu bude čtyřicet let, co ve švýcarském Lucernu vznikla Nadace Herberta Haaga, udělující jednou za rok cenu osobám, angažujícím se za větší otevřenost a svobodu v církvi, respektive za jejich přínos v procesu demokratizace církve. Když nadace vznikala, tak v katolické církvi v zemích západního světa, charakterizovaného právě přes její otevřenost a demokracii, pořád ještě vanul duch II. Vatikánského koncilu. Závan euforie z toho, že církev nejen z důvodů nutnosti reformy zastaralé teologie a středověkého církevního práva, ale také pod vlivem demokracie a otevřenosti, chce udělat vstřícný krok k člověku 21. století, k člověku dozrálému pod vlivem vědy, filozofie a svobod, o jakých se dříve nikomu ani nezdálo.

„Církev není demokracie“

Ono, až do té doby neustále oprašované tvrzení, že církev není demokratické seskupení, se stalo pro teology Herberta Haaga, Hanse Künga a řadu jiných výzvou k zamyšlení, výzvou k serióznímu rozboru a následně i výzvou začít se dívat na církev a její poslání v nových změněných podmínkách jinak. Ne útočně, provokativně, ale reformně, ve smyslu navracení se k osvobozujícímu poselství života a učení Ježíše Krista. V průběhu let ocenila tato nadace již desítky osobností z celého světa. Takových osobností, kterých význam dnes již žádný seriózní člověk nezpochybňuje a doba jejich významné prorocké činy také již dávno docenila. Ale žel, ne vždy jejich význam a přínos oceňuje také hierarchie katolické církve. Připomenu jen, že v řadě oceněných byla v roce 2012 i někdejší, za komunismu pronásledovaná tzv. Skrytá církev, a v laudačních projevech osobností z nadace byla vyzvednuta jak odvaha a prorocký odkaz, tak i věrohodné následování Evangelia v tak krutých podmínkách. Na takové ocenění, dle mého názoru, někdejší Skrytá církev z řad oficiální slovenské či české hierarchie dodnes čeká...

Odilo Noti 

Vycházejíc z motta, které je uvedené v zakládající listině nadace, citát žalmu 124: „Síť se roztrhla, jsme svobodní“, připomněl její prezident Odilo Noti také druhé motto, které biblista prof. Herbert Haag napsal do zakládající listiny: „Tam, kde vane duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3.17). Jinými slovy: tam, kde ve společnosti nebo v církvi vládnou praktiky nesvobody, tedy tam, kde se svoboda vytratila, nebo dokonce nikdy ani nebyla, tam nemůže být přítomen ani Duch Boží. „Tam jsou činní akorát pozemští tyrani z masa a krve“. řekl Odilo Noti, pro kterého na základě těchto faktů, rezultují v tyto tři konsekvence:

1.

Mluvení o svobodě v církvi nesmí být diskvalifikované na bezduchou módu doby. V biblickém kontextu jde totiž o fundament víry a církve. Bez svobody žádná víra a bez víry žádná církev. Proto je mluvení o svobodě v církvi antitezí ke katolickému antimodernismu, který nadále ovládá jak církevní struktury, tak i církevní právo. Takový antimodernismus vnímá totiž svobodu jako ohrožení pravdy.

2.

Svoboda nepadá z nebe. Nepřichází ani shora, a už vůbec ne z „výšek“ církevní hierarchie. Musí se vybojovat, musí se o ní prát. 

3.

Svoboda, lépe řečeno proces osvobozování, je nejen našim úkolem, ale prostřednictvím nás se má šířit dál, protože je neustále vystavená útokům ze všech stran. Jednou inklinujeme k tomu, utíkat se pod ochranu jakéhokoliv vyššího bytí i kdyby to mělo být, tak jako kdysi a někdy možná i dnes, zlaté tele. Jindy, když nás v nížinách suché planiny láká touha vrátit se zpátky tam, kde jsme měli hrnce plné jídla, tak jako reptali Židé po útěku z Egypta. Někdy je zas proces osvobozování ohrožen, protože je nám momentální jistota a pohodlí milejší, než nekomfortní cesta. Nemluvě o propastných sociálních rozdílech, o společenské nerovnosti a jiných protikladných situacích, které bez existence svobody nelze ani postřehnout, ani pojmenovat. Přesto, že je svoboda pod takovým tlakem a ohrožením, žít bez ní nelze. 

Prof. Dr. Norbert Lüdecke

Tak, jak je pro život důležitá svoboda, podobně důležitá je i osvěta a emancipace. Osvěta totiž znamená odhalení, zpracování a vydání se na (novou) cestu. Pod tímto úhlem pohledu obdrželi letošní ceny Prof. Norbert Lüdecke, Dr. Theologie a Dr.h.c Doris Strahm a Dipl. Theol. Silvia Strahm Bernet.

Důvody pro udělení ceny profesoru Lüdeckovi pojmenovala v laudatiu členka nadační rady DDr. Irmtraud Fischer, teoložka a filozofka, profesorka a odbornice na Starý Zákon.

Prof. Lüdecke se podle ní při objasňování právní situace na jedné straně striktně drží úředně stanovených regulí, na druhé straně ale zásadně odmítá vkládat do právního výkladu své vlastní teologické opce, aby tak zabránil vytvoření prostoru pro polemiku, či možnost napadení. Je si totiž vědom toho, že v případě jakéhokoliv malého či velkého konfliktu s církevní autoritou, vždy jen prohraje. Odmítá tak pastorální ústupek právu, které nerespektuje žádná základní práva individua, protože je to v konečném důsledku jen politické právo moci církevní autority, která ve snaze udržet si moc, vysvětluje církevní právo vždy „po svém“. Nynější kanonické právo totiž diametrálním způsobem protiřečí dnešním západním demokratickým právním principům. Z tohoto důvodu se také mnohokrát zasadil za teoložky a teology, vůči kterým měla církevní hierarchie výhrady. Své odborné znalosti z kanonického práva tak dal již mnohokrát v minulosti k dispozici ve formě obhajoby proti obžalobě ze strany hierarchické církve. Ve svých akribických analýzách došel k závěru, že katolické církevní právo se rovná absolutistickému právnímu řádu. Ideologickým fundamentem takového práva je transformace teologie dle podmínek učitelského úřadu církve do právního systému. Hierarchie sice argumentuje principy svatého Písma, které považuje oproti právu za neměnné, ale zároveň vyžaduje neustále novou interpretaci. Bez této interpretace nemá církev v západních demokratických zemích šanci na přežití. Za toto faktografické odkrývání praktik fungování hierarchie katolické církve, například formou četných publikací, či konkrétní obhajobou nespravedlivě stíhaných teoložek a teologů ze strany hierarchie, mu byla udělena letošní cena Nadace Herberta Haaga.

Doris & Silvia Strahm

V laudačním proslovu na adresu dalších dvou oceněných teoložek, rodných sester Doris a Silvie Strahm, Prof. Dr. Ute Leimgruber, jiná členka nadační rady kromě jiného řekla: „...že angažovanost za zrovnoprávnění žen je bezpochyby největší, doposud nevyřešený úkol pro katolickou církev. Skutečnost, že fenomény jako sexismus a misogynie (pohrdání mužů ženami) v církvi dodnes na celém světě utlačují lidi, zabraňují jim vykonávat různé druhy prací či úkolů a ponižují je držením v nesvobodě, a také skutečnost, že církevní představitelé na jedné straně s biblí v rukou a řečmi o „Bohem chtěné tradici“ a na straně druhé s klerikalismem v krvi kompletně odmítají právo a samozřejmost na zrovnoprávnění žen, je skandál největšího kalibru. To už není možné dál přehlížet a ignorovat, jako by se nic nedělo.“

Obě teoložky měly možná štěstí, že na rozdíl od jiných, se narodily ve Švýcarsku, kde vlivem silného protestantismu, a tedy mnohem laxnějšího přístupu k rolím žen v aktivitách církve a pastorační činnosti, jim bylo umožněno věnovat se jak pedagogické, tak i publicistické činnosti. V roce 1985 založily časopis FAMA. Ve formátu A4 na dvaceti stranách čtyřikrát do roka rozebírají v každém vydání jiná aktuální témata z pohledu feminismu, politiky a teologie. Devítičlennou redakční radu tvoří samé ženy.

Smrt otce

Po skončení laudatia následovala diskuse moderátorky švýcarského rozhlasu a televize Léy Burger s oběma oceněnými. Dojemným momentem pro mne bylo, když moderátorka položila každé z nich otázku, jak se to vůbec stalo, že se obě sestry rozhodly studovat právě teologii. Z jejich odpovědi se asi pět set lidí v publiku dovědělo, že to bylo absolutně spontánní, nečekané rozhodnutí, které udělaly v době, když byly na střední škole a každá z nich měla svůj plán dalšího studia. Pocházely sice z katolické rodiny, ale teologii neměla v plánu studovat ani jedna z nich. Tehdy ale náhle zemřel jejich otec, kterého obě milovaly. Jeho smrt změnila chod jak celé rodiny, tak i jejich životní plány. V tom obrovském smutku hledaly útěchu v náboženství a církvi. V bolesti, jak se vypořádat s tak krutou ránou, se utíkaly k Bohu a jedna i druhá, nezávisle na sobě, se rozhodly pro studium teologie a u teologie pak zůstaly celý život. Dnes, navzdory vysokému věku, vypadají nejen skvěle, ale i stejně zapálené, jako kdysi před desítkami let. A tento fakt – z mého pohledu – je nejen úžasný a obdivuhodný, ale stojí také k zamyšlení. Je opravdu inspirativní a následování hodný.

Doslov ze života v praxi

Tady bych mohl s psaním skončit, neboť jsem již popsal osoby i atmosféru letošního udělování cen Nadací Herberta Haaga. Dovolím si však přidat krátký doslov.

Při mých cestách do Lucernu se setkávám s řadou lidí z Nadace Herberta Haaga. Ve většině případů jsou to kněží, řeholníci, teologové a nadšenci pro šíření Ježíšova Evangelia. Rád bych zakončil dvěma postřehy.

V předvečer oceňování jsem se zúčastnil setkání v rodině bývalého profesora církevních dějin (dnes více než 80-ti letého), tedy s jeho manželkou a dvěma již dávno dospělými dětmi a s dalšími dvěma kněžími. Jeden z nich, kterému je již taky 80 let, Willi, bývalý farář, který občas vypomáhá v různých farnostech se mší, křtem nebo svatbou, najednou otevřel otázku „Wer ist eigentlich Gott?“ Kdo je Bůh? Celé odpoledne a podvečer jsme pak na toto téma všichni velice otevřeně diskutovali. Jedna z reakcí toho 80-ti letého švýcarského kněze byla: „Když sloužím v kostele mši a vyslovuji některé předepsané modlitby, už delší dobu odmítám vyslovit slova „Allmächtiger“ Gott, - „všemohoucí“ Bože. Problémy mám ale také s vyslovením „Lieber“ Gott – „milý“ Bože. Ale i když to vyslovím, tak se snažím později v kázání či nějakém proslovu, to slůvko – lieber – objasnit. Cítím, jak je dnes strašně těžké, téměř nemožné vysvětlit nejenom mladým, ale vlastně všem, co tyto dvě slova vlastně znamenají.“ Celou živou a intenzivní debatu jsme pak zakončili slovy Dietricha Bonhoeffera: „Gott, den es gibt, den gibt es nicht.“ Bůh, který je, ten není...“

Druhý postřeh byl z vyprávění také již přes 80 let staršího kapucínského kněze. Při mých návštěvách Lucernu pokaždé pobývám v hostovské místnosti těchto řeholníků a obdivuji je za to, jak i oni prožívají oceňování Nadací Herberta Haaga.  Mnozí z nich se nejen účastní této slavnosti, ale angažují se pro tuto nadaci i v různých reformně orientovaných činnostech. Během několika setkání s tímto řeholníkem jsme mluvili „o všem“ a z množství myšlenek bych rád vybral jednu.

Po skončení II. Vatikánského koncilu zavládlo v církvi, především v zemích tzv. Západu a demokracie, obrovské nadšení. Jedním z tzv. koncilových otců, teologických poradců, byl i švýcarský teolog Hans Küng. Na Slovensku a v Čechách tehdy ale vládl „estébácký“ komunismus a z faktu, že nějaký koncil vůbec proběhl, jsme se dověděli tak akorát to, že se v kostelech zavedl tzv. oltář k lidu a že latinu nahradil jazyk země. Když se tak dnes nad tím zamýšlím, možná komunisté tyto změny tenkrát v Československu povolili ani ne tak kvůli „reformnímu duchu koncilu“, ale jako výraz jejich odporu vůči Vatikánu, protože Vatikán, jak známo, považovali komunisté za svého úhlavního nepřítele, a tedy odstranění latiny brali jako jeho určitou porážku. Ale jinak všechny ty debaty kolem koncilu, publikace závěrečných dokumentů, euforie v zemích demokracie a svobody, to všechno, až na pár zářných výjimek z řad tehdejší Skryté církve, Československo zcela minulo... P. Walter si zavzpomínal na 70. léta, kdy jako mladý kněz jezdil o prázdninách do Londýna, aby tam v jednom kostele sloužil pro švýcarské studenty a pracující mši. V Londýně byl ale další, protestantský pastor, se kterým se střídali: jednu neděli byla mše katolická, druhou neděli protestantská bohoslužba. Protože měli od anglických úřadů a církve k dispozici jen jeden kostel, tak oba vždy spolu koncelebrovali a věřící se zúčastňovali bohoslužeb bez ohledu na to, jaké konfese byl předsedající. „Víš, Petře“- říká mi – „je tomu již tolik let, ale dodnes si na to s radostí vzpomínám. Jak jsme byli nadšení postkoncilovým duchem, ekumenismem, byli jsme najednou bratři a sestry, byly to tak živé a nádherné bohoslužby, nikomu nevadilo, jestli je katolík nebo luterán, všichni jsme přijímali eucharistii... A dnes, když vidím, jak někteří papežové a římská církev hodila zpátečku, kormidlo otáčí opačným směrem a jsou tendence ten koncil anulovat, vymazat z paměti a ze života... je mi z toho opravdu smutno...“ A vrchol dlouhých povídání s ním byla věta, kterou bych od tohoto vzdělaného a duchovního člověka vůbec nečekal: „Jak to udělat, že vystoupím z této církve, která už není mou, ale přitom chci zůstat řeholníkem?“

Peter Žaloudek, Vídeň, polovina března 2024