Momenty překvapení

Všichni je známe. Jdeme po ulici a proti nám kráčí zcela náhodou někdo, koho jsme léta neviděli… Jsme na dovolené nebo na služební cestě někde v cizině a najednou potkáme našeho souseda či dobrého přítele…

Jedu autem, zastaví mě policajt, protože mi radarem naměřil nepřiměřenou rychlost, začne mi vše přes okénko vysvětlovat, žádá řidičský průkaz a najednou zcela jiným tónem a s překvapením v hlase vykřikne: Petře, jsi to ty? Chodili jsme spolu do základní školy a blbli za školou…

Momenty překvapení. Radostné, podotýkám. Mohou být i překvapení smutná či nemilá, ale zůstaňme u těch příjemných.

Během mých každoročních cest do Luzernu, kdy se účastním akce pořádané Nadací Herberta Haaga, při které dochází k oceňování osobností angažujících se za svobodu, otevřenost a demokracii v církvi (i o tom by stálo napsat samostatný článek), si vždy vezmu dva až tři dny volna navíc, a to na cestování vlakem po Švýcarsku. Fascinuje mě symbióza krásné země s příbytky lidí, a také skutečnost, že se tam po kolejích člověk dostane pohodlně a rychle téměř kamkoliv. Využívám dlouhé, několikahodinové cesty k rozhovorům s mými dávnými přáteli, kteří do Švýcarska emigrovali z komunistického Československa po invazi vojsk Sovětského svazu v roce 1968. Většinu svého života prožili v této zemi a je příjemné a obohacující je čas od času vidět a popovídat si nejen o životě ve Švýcarsku, Rakousku, Česku nebo Slovensku, ale prostě o všem. Kulisa bleskurychle se měnící krajiny za okny vagónu vytváří pro nás neuvěřitelné prostředí, dávající prostor pro dávné vzpomínky a jejich konfrontaci s realitou současného světa. Dávné sny a touhy vyplouvají na povrch tak, jako bubliny vzduchu na hladinu řeky. Ta řeka je dnes zcela jiná než kdysi. Ne nadarmo se říká: nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Jak se ty bubliny v průběhu toku řeky změnily? Jak se změnily naše sny a přání, co z nich ještě zbylo, nebo zmizelo v nenávratnu plynoucí doby? Je dobré občas si udělat v životě rekapitulaci, zamyslet se nad sebou, nad tím, co bylo, co je, nadechnout se, zvednout hlavu a jít s novým elánem dál. A je také dobré porovnat své sny a svá očekávání se sny a očekáváními jiných. Je dobré, podívat se občas do zrcadla, jak se jevím sám sobě. A je také dobré, když nám nastaví zrcadlo někdo jiný. Někdy mohou být ty obrazy diametrálně odlišné. A jestli tomu tak je, je dobré zamyslet se, proč…

Při plánování letošní společné cesty jsem měl jediné přání: podívat se na místo, které doposud znám jen z okna vlaku – na pobřeží Ženevského jezera ve městech Montreux a Vevey. Něco málo jsem o těchto městech již věděl z cestovního bedekra, ale o kulturně-historické památky a muzea nám tentokrát ani nešlo. Projít se a diskutovat, to byl náš plán. V Montreux jsme tak například prošli kolem sochy Fredyho Mercuryho, který koncem 70-tých let začínal svou úspěšnou kariéru právě zde. Zde ho také vřele přijala místní mládež, zde se cítil dobře a sem se vždy rád vracel. A to je i důvod, proč se dnes na pobřeží v Montreux nachází jeho slavná socha a pořádají pamětní koncerty.

Ve Vevey žil kromě jiných slavných osobností také Charlie Chaplin. Existuje tu jeho dům, jeho hrob, který jsem již před léty navštívil. Existuje zde také jeho socha. Ani dům, ani hrob, ani socha však nebyly našim cílem. Nýbrž projít se po pobřeží a diskutovat. A tak jsme šli a šli a prošli kolem malého pomníčku. Moji dva přátele jej minuli bez povšimnutí. Trochu jsem za nimi zaostával a když jsem jej i já málem minul, najednou jako by ve mě zazněl jakýsi imperativ „stůj!“. Otočil jsem se a šel k pomníčku. Když jsem k němu došel, na chvíli jsem oněměl a pak zavolal silným hlasem: „Zastavte a pojďte se sem podívat. Neuvěříte, jaký je to pomník.“ - Připomíná totiž Jana Palacha. Je na něm myšlenka Václava Havla v češtině a ve francouzštině: „Oběť Jana Palacha se stala výzvou k hledání cest ke svobodě.“

Dovolím si vyslovit názor, že snad neexistuje žádný Čech či Slovák, který by nevěděl, kdo Jan Palach byl. Ale i kdybych se mýlil, otázkou zůstává, co o něm ještě dnes víme, za koho ho považujeme, jak vnímáme jeho smrt, odkaz, v čem je jeho poselství? Evidentně tak silné, že o něm mluvil i demokrat tělem a duší Václav Havel a že skupina jakýchsi neznámých Švýcarů se rozhodla věnovat mu pomník.

Že je demokracie velice křehká věc a že může skončit téměř ze dne na den, mnozí z nás, hlavně ti věkem starší, dobře vědí. Může to ale být i dlouhodobý proces, který se plíží jako zloděj v noci a pak demokracie umírá pozvolna, tiše, postupným oklešťováním právních systémů, omezováním mediálních svobod a rešerší, blokováním otevřených diskusí, šířením dezinformací a prokazatelných lží, které nikomu nevadí, nikdo je nepojmenovává a nepozastavuje se nad nimi. To jsou, žel, aktuální fakta a vůbec nemusíme chodit daleko. Ani do prolhaného Putinova Ruska, ani do Kimovy Severní Koreje.  Podívejme se jen, co se děje u nás v Rakousku, v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a jinde. Jaké strany mají šanci vyhrát volby? Co hlásají jejich představitelé s rychlými recepty na jakékoliv „diagnózy“, populisticky orientovaní doleva či doprava?  Je zarážející, kolik mají stoupenců. Zde už není otázka, kde zůstal zdravý selský rozum, když lidé věří na zázračná rychlá řešení jakýchkoliv problémů a vůbec jim nedochází, že žádná zázračná rychlá řešení neexistují, že se vždy jedná o dlouhodobé procesy, které mají svou historii, svůj původ a průběh a také své prognózy a terapii. Otázka je, proč jejich sympatizanti nedokážou pochopit, že žádný zázračný proutek neexistuje. Ten, kdo v takový proutek věří, klame sám sebe a zároveň strhává se sebou jiné na falešnou cestu!

Skláním se před těmi Švýcary bohatými zkušenostmi a hrdými na demokracii své země za to, že ctí takové lidi, jakými byl Václav Havel, a hlavně Jan Palach. Oběť Jana Palacha byla vykřičníkem společnosti, která upadla do letargie a namísto cesty ke svobodě se rozhodla pro život v otroctví. Jeho oběť se stala symbolem. Nejen pro národ Čechů a Slováků porobených sovětskými Rusy a vlastní zbabělou pohodlností, ale stala se opravdu symbolem pro všechny ty, pro které se  hodnoty svobody a demokracie staly náplní a smyslem k existenci.

Peter Žaloudek, Vídeň, 6. března 2024