Benno Elbs, psychoterapeut, teolog a biskup z Feldkirchu

Zamyšlení nad řečí o blahoslavenstvích, Mt 5, 1-12

Doba, do které zaznívala Ježíšova slova o blahoslavenství, byla těžká a smutná, stejně jako ta dnešní. Na světě je v současnosti tolik vojenských konfliktů, kolik jich nikdy najednou nebylo od skončení II. světové války. Ze záběrů bombardovaných měst, vyvražděných rodin, vyhladovělých dětí, bezpočtu bezdomovců člověk oněmí. Berou mu zároveň důvěru v existenci dobra. Tváře chudých a utrpení zbídačených křičí do nebe. V Gaze, v Izraeli, v Ázerbájdžánu, ale taky zde u nás  a všude. Jedna těžce chronicky nemocná paní, kterou již několik let doprovázím, mi před pár dny řekla: „Jestli existuje Bůh, který má být dle vás dobrým Bohem, tak musí být sadista.“ 

Tato slova a existenciální utrpení, z kterého pramenila, musíme nechat několikrát v duši rezonovat, abychom si uvědomili jejich zdrcující sílu. Má vůbec smysl mluvit před touto paní o perspektivě blahoslavenství? Určitě by nebylo namístě jí říct: „Jsi blahoslavená, protože lidem jako jsi ty patří nebeské království.“ Ta tenoučká hranice mezi útěchou a pouhým utěšováním by skončila v cynismu.

Přesto mohou být blahoslavenství velice cennou, ba dokonce potřebnou školou života. Jsou totiž pomůckou pro změnu úhlu pohledu. Blahoslavenství z Horského kázání nemluví totiž z perspektivy lidské tísně, ale z pohledu Boha. Ukazuje to způsob, jak jsou formulována. Blahoslavenství jsou přísliby, formulované do formy zvané passivum divinum, Božího trpného rodu. To je rozvážný, velice opatrný způsob vyjadřování, který praví, že Bůh, aniž by bylo vysloveno jeho jméno, utěší plačící, daruje pronásledovaným nebeské království, obdaří milosrdné milosrdenstvím… V blahoslavenstvích mluví ten, kdo jemně, ale skálopevně ubezpečuje, že utrpení, pronásledování a neštěstí nejsou v životě konečná, ale že v Bohu je vždy a v každé situaci možný obrat k dobrému. Je snad možné žít bez této naděje?

Pro toho, kdo začne žít v Bohu a bude schopen dívat se na svůj vlastní život Ježíšovým pohledem, se otevírá zcela jiná dimenze. Když k této změně perspektivy dojde, ukáže se člověku zcela nový a netušený obraz: od zoufalství k naději, od smutku k útěše, od zlomkových pohledů k pohledu celistvému. Tato změna úhlu pohledu není žádný psychologický trik a už vůbec ne jakýsi automatismus. Je to projev základní dynamiky křesťanské spirituality. Boží síla je v jeho slabosti: v jeho identifikaci se slabými a se všemi, kteří jsou v blahoslavenstvích osloveni. Ježíš se ztotožnil s jedním každým člověkem a svůj příslib naděje zasel všude tam, kde by ho nikdo neočekával. A proto je možné říct: Blahoslavení plačící, protože Ježíš sám byl smutný. Blahoslavení tiší, protože Ježíš sám byl tichý. Blahoslavení tvůrci pokoje, protože Ježíš sám miloval mír. 

Při pohledu na svět a na utrpení tolika lidí působí blahoslavenství dvojím způsobem: když je vnímáme povrchně, jsou výrazem vzdálené, cynické utopie. Když ale nahlédneme hlouběji, umožní změnu perspektivy, která otevře pohled naděje a důvěry. A právě v této rozdvojenosti či rozštěpenosti jsou především výrazem toho, že tváří v tvář takovému utrpení nevinných je víra v Boha sice velmi obtížná, ale zároveň bezpodmínečně nutná. Je to naděje umožňující dýchání…

Peter Žaloudek, doslovný překlad z relace „Lebenskunst“ na svátek Všech svatých,
1. listopadu 2023, Radio Ö1, 7:05 hodin.