Pohled z jiného břehu

Od začátku existence římského práva zdomácnělo latinské přísloví: Audiatur et altera pars. V žádné civilizované, právním řádem řízené zemi není možný soudní proces bez účasti obhájce. Toto přísloví má však mnohem širší význam: Nesoudit sebe či události jen dle toho, jak se vidím já, jak se věci jeví mně, ale zamyslet se také nad tím, jak mne vidí jiní, jak to vypadá „z druhé strany řeky“. 

Toto přísloví mi zcela nečekaně přišlo na mysl, když jsem zjistil, že muž středního věku zpívající známé písně světových autorů a doprovázející se na kytaru v jedné ulici nedaleko mého vídeňského bydliště je Rom z jižního Slovenska. Již několikrát jsem se u něho zastavil a dlouho naslouchal jeho hudbě. Hraje totiž nádherně, má tichý, nesmírně zajímavý, mírně chraplavý hlas, skvělý hudební sluch. Jeho vzhled je jednoduchý, chybí mu spousta zubů, je velice plachý, až stydlivý. Kytara prachobyčejná, jakou kdysi koupili rodiče i mně, když jsem byl ještě dítě a nebylo jisté, jestli to myslím s hrou na kytaru opravdu vážně. V posledních dvou letech jsem ho míjel několikrát a vždy mne zaujal celou svou bytostí, nejen svým zpěvem.  Pokaždé jsem jej obdaroval penězi a snažil se s ním i mluvit, ale netrefil jsem jazyk, kterým bychom se dorozuměli. Německy neumí, měl jsem dojem, že pochází z Rumunska, a rumunsky neumím já. Teprve nedávno, když jsem zase obdivoval jeho hudbu, jsem to zkusil slovensky a ejhle, slovenština zabrala, i když by mu spíš vyhovovala maďarština, ale tu neovládám. Z rozhovoru jsem vytušil, že se jmenuje Alexander, pochází z jakési vesnice u Revúce, má ženu, dvě dospělé děti a oči mu zazářily, když se mi pochlubil, že už má také dvě vnoučata. Na kytaru se naučil sám odposlechem hudby v rádiu. Zahraničním textům nerozumí, ale jak jsem záhy zjistil, má tak skvělý sluch a hudební paměť, že snadno trefí tón a perfektně vyslovuje text. Když si všiml, že si při slavné Cohenově skladbě Halleluja pobroukávám, zeptal se mne, jaká píseň se mi líbí, že mi ji zahraje. Navrhl jsem Yellow submarine od Beatles. Beatles sice znal, ale Yellow submarine ne. Místo toho mi zahrál Yesterday. Když dozpíval, řekl, že ho mrzí, že mi nemůže udělat radost skladbou, o kterou jsem ho požádal, a tak navrhl, abych mu ji zanotoval. A tak jsem začal. Netrvalo ani minutu, přidal se s kytarou, slova neznal, a tak jen pobroukával. Žasl jsem, jak je nadaný! Musela to být zajímavá podívaná pro kolemjdoucí lidi. Mnozí se zastavili, poslouchali, a k mému překvapení a potěšení pak do špinavého plátěného futrálu házeli peníze. A nikoliv drobné. Bankovky! Když skončil, dali jsme se opět do řeči. Dověděl jsem se, že ve vesnici ani v jejím okolí není práce, a tak občas zajede do Vídně, pobyde tam týden nebo dva, za peníze si koupí něco k jídlu, přespává v spacáku, kde se dá,  ale co je hlavní: „Víte, za peníze, co tu vydělám, pak žijeme několik týdnů, koupím trochu masa, zeleninu, nějakou konzervu či těstoviny, to je úžasné.“ Úplně zářil!

19. července náhle zemřel Armenpfarrer kněz chudých  Wolfgang Pucher z Grazu, známý v Rakousku, ale do určité míry i na Slovensku. Známým se stal svou neúnavnou angažovaností v podpoře chudých, nezaměstnaných, a také Romů ze Slovenska, přijíždějících do Rakouska za žebrotou, hlavně z vesnice Hostice u Rimavské Soboty.

Když se jako 34letý stal tento kněz v roce 1973 farářem ve farnosti sv. Vincenta v Grazu, stanovil si jako své osobní, ale taky farní heslo myšlenku sv. Vincenta z řehole lazaristů, do které patřil: „Službou chudým sloužit Bohu“. Tomuto heslu zůstal věrný celý život, a kromě jiných z toho profitovali i zmínění Romové ze Slovenska. Do dějin města Graz vešel svou aktivitou pro osm set lidí určených k nucenému vystěhování, protože bydleli ve čtvrti, lépe řečeno v ulici Heßgasse. Jednalo se o lidi z nižších sociálních vrstev stigmatizované nezaměstnaností, alkoholismem a násilím. Patřily k nim i dvě stovky dětí. Lidé bydlící ve zmíněné ulici měli tak špatnou pověst, že nebyla šance najít zaměstnání, pokud do životopisu či žádosti o práci uvedli bydliště v Heßgasse. 

Wolfgang Pucher se stal zastáncem těchto lidí a podařilo se mu prosadit u magistrátu města Graz přejmenovaní ulice. Situace se rázem zlepšila. Tehdy prohlásil: „Chci, aby, až umřu, mi dali do rakve ceduli s názvem této ulice, aby ta hrozná diskriminace jednou provždy skončila.“

Tomu, kdo navštívil Vídeň či jiná rakouská města po „pádu komunismu“, tedy po otevření hranic a možnosti volného pohybu, určitě neuniklo množství žebrajících téměř na každém rohu. V drtivé většině se jedná o organizovaný „dovoz“ těchto žebrajících „turistů“ romské národnosti z balkánských států, kteří neznají ani jediné německé slovo, snad jenom „Danke“. Rakušany, a to ani bezdomovce, téměř mezi žebráky nenajdete. Ne že by nebyli, ale rakouský sociální systém je schopen jim pomoci. Ale to teď rozvádět nechci…

Koncem devadesátých let a začátkem nového tisíciletí se mezi občany romské národnosti na Slovensku proslechlo, že je možné dostat se lehce k penězům v některých západních zemích. Všichni si z médií pamatujeme „dobrodružné cesty“ Romů ze Slovenska do Velké Británie, ale najednou jako by se pytel roztrhl a slovenští Romové se začali objevovat i na rakouských ulicích. Byla z toho mezinárodní ostuda. Rakušané od samého začátku nazývali tento příliv Romů za organizovaný zločin. Ale nebylo to nic příjemného ani pro slovenskou vládu, protože se najednou začala medializovat problematika Romů na Slovensku. Koneckonců, fakt, že papež František při návštěvě Slovenska navštívil právě romskou čtvrt v Košicích, byl vnímán skoro jako otevřený políček celé slovenské společnosti. 

Každé společenství, větší či menší, i každá rodina, i každý člověk má ve svém životě kromě dobrých a úctyhodných vlastností také spoustu nehezkých, nedobrých, stinných rysů. Většinou je chceme udržet pod pokličkou, aby se nedostaly na povrch, každý se prezentuje raději ve svém lepším světle. Někdy se říká, že člověk by se měl podívat do zrcadla, jak vypadá. A také, že každému zralému a upřímnému člověku prospěje zrcadlo, které mu nastaví někdo jiný. Pohled z druhé strany nemusí být vždy identický s obrazem v zrcadle, které držím v ruce. Pokud mi ale opravdu zaleží na tom, abych žil čestně a poctivě, tak by mne měl pohled odjinud vždycky zajímat. Ne jako zdrcující kritika, ale jako pokorná výzva k zamyšlení nad sebou, a tam, kde objevím nesoulad, chybu přijmout a napravit. A pokud pohled z jiné strany potvrdí správnost mého jednání, být vděčný za zprostředkování této informace. Může být totiž životně důležitá.

Když se na Slovensku rozneslo, že v Grazu žije kněz Wolfgang Pucher, který se postará o každého bezdomovce, o každého nezaměstnaného, o každého Roma, nezávisle na tom, odkud pochází, začali Romové houfně jezdit z Hostic u Rimavské Soboty do Grazu. To bylo nepříjemné jak pro město Graz, tak také pro Slovensko. Stalo se to dokonce symbolem. Smířilo se s tím jak město Graz a Rakousko, tak také Slovensko. Pohřeb Wolfganga Puchera, který zemřel náhle na infarkt, byl obrovskou manifestací. Obřadu se kromě celé řady biskupů, kněží a také politiků (i rakouský prezident poslal oficiální věnec) zúčastnila také delegace v čele se starostou vesnice Hostice Františkem Raczem. 

Peter Žaloudek, Vídeň, 6. 9. 2023