Světové dny mládeže Lisabon 2023

Na konci července jsem se vypravila do Portugalska, kde se konaly světové dny mládeže (dále jen SDM). Jedná se o společný čas pro mladé z celého světa, které na konci vrcholí společnou mší svatou s papežem.

Celkově jsem v Portugalsku strávila devatenáct dní. Zatímco ostatní mladí lidé cestovali s velkými kufry, moje první výzva zněla jasně, sbalit se jen do malého batůžku, protože kdy jindy zkusit takové šílenství než teď. Na cestu jsem se vydala sama, neměla jsem domluvenou žádnou partu, přesto bych ale chtěla říci, že za celou tu dobu jsem se sama nikdy necítila. Cestování bez party má svoje plusy i minusy. Každé ráno se probudíte s nejistotou, co vám nový den nabídne a koho vám pošle do cesty. Pocit strachu, co daný den bude, byl nepříjemný, ale jedním z mých cílů na této cestě bylo také poznávat různé struktury skupin. To se mi i dařilo, neboť jsem se každý den propojila s jinou skupinkou. Poznala jsem mnoho nových a velice inspirativních osob. Každý večer jsem usínala s velkou vděčností za to, co přišlo.

První týden se konal předprogram, který měl za cíl osobnějším způsobem ukázat mladým život v Portugalsku. Česká republika byla přiřazena do diecéze Porto. Já jsem konkrétně byla součástí farnosti Fajozes, která leží cca 25 km severně od Porta. Dopolední a odpolední program byl dobrovolně volitelný v Portu, kam jsme dojížděli metrem. Navštěvovali jsme památky, koncerty i muzikály a další program připravený právě pro účastníky SDM. 

Druhý týden jsme se přesunuli autobusy do Lisabonu, kde už bylo zřetelné, že je nás tu opravdu hodně. Přeplněná metra, dlouhatánské fronty na všechno, od jídla, přes záchody a sprchy, až po zásuvku na nabíjení telefonu. V metru i na ulicích se zpívaly národní písně, což trochu zpříjemnilo nedostatek osobního prostoru a délku čekání. Také byla možnost seznámení se s mladými z jiných zemí jen tak na ulicích. Takto jsem se například naučila madagaskarský dvě věty. „Ina vovo“ můžeme přeložit jako otázku „Co je nového“. Odpověď pak zní „Cis vovo“, což znamená „Nic speciálního“. Často setkaní zakončila společná fotka. Líbilo se mi, že mladí z celého světa byli připraveni vyměňovat nějaký symbol z jejich země za jiný předmět.  Dopolední program v Lisabonu opět nabízel různorodé možnosti. Viděla jsem jak kulturní památky, zažila plavbu lodí přes řeku, poslechla koncert mexické i brazilské hudby, také českou cimbálku, která hrála v přístavu.

Ještě před závěrečným víkendem se mi podařilo náhodně narazit na papeže. Vycházela jsem s kamarády zrovna z nákupního centra, kam jsme šli na zmrzlinu, a cizí paní na ulici se nás zeptala, zda tu s sebou máme naši vlajku. My jsme ji jaksi zapomněli v Čechách, ale zajímalo nás, proč se tak ptá. A ona tak s lehkostí odpověděla, že tu za chvilku bude projíždět papež. Tak jsme si chytli místa v první řadě hned u obrubníku. Po několika policejních motorkách opravdu projel papež a byl tak blízko přes jeden pruh silnice, že jsme z toho byli úplně unešení a pak už nám ani tolik nevadilo, že nevidíme ani bílou tečku vzadu na pódiu při posledním víkendu.

Závěrečný víkend SDM nám připravil přesun na sobotní vigilii a v neděli na závěrečnou mši svatou s papežem. Spalo se na prachovém prostoru, šlapali jsme si navzájem po karimatkách, osobního prostoru měl člověk méně než v tom městě, kde se to alespoň trochu rozprostřelo, ale všechno se to zvládlo a tu atmosféru sounáležitosti si nesu v srdci. V neděli ráno nás vzbudila hudba z reproduktorů, kterou tvořil kněz DJ, což je člověk, jenž dokáže mixovat hudbu a tvořit tak z několika skladeb jednu jinou, a to vše na živo. Kdybych měla uvést příklad, tak třeba z klasické kytarové písničky, která se hraje při mši sv. vytvoří postupně píseň, která by se spíše použila na disco party. Byla to zábava. Po mši svaté jsme se vydali na únavný pěší přesun přes uzavřenou dálnici do různých míst a domovů jednotlivých mladých.  Já v neděli zkusila na týden zmizet ze světa a po milionu a půl mladých lidí kolem sebe jsem si užívala samotu na jihu Portugalska a Španělska. Vnímám jako krásné dávat a zářit ve společenství, ale je také potřeba umět jen tak vypnout, prostě být, spočinout… poslouchat moře a nechat chvilku na sebe zářit slunce.

Zážitků mám v srdci mnoho, ale ráda bych zmínila poslední malý střípek. Jeden malý kostelíček, zapadlý v ulicích Lisabonu, kam jsme zamířili náhodou. Už na schodech nás čekal a mile vítal pán malého vzrůstu svým vřelým úsměvem. Tento človíček neuměl ani slovo anglicky, ale měl velikou touhu nám vše v tom jeho malém kostelíku, o který se staral, ukázat. A já mu rozuměla, mluvila jsem na něho česky, on na mě portugalsky, ale víme, co jsme si chtěli říct. Udělal nám malou prohlídku kostela, a ačkoli jsem mu tam dvakrát narazila do stolu v sakristii, protože stál opravdu na zvláštním místě uprostřed, tak se pořád jen usmíval a zářil vděčností, že jsme zavítali i do toho jeho malého kostelíka, který miloval. 

Trochu si u toho představuji svoji babičku, která by anglicky taky nic moc nepověděla, ale ono to ani nemusí být.  Stačí, když člověk září a hned je jasné, kam v srdcích spějeme. A tu zář jsem tam vnímala z každého. Z místních obyvatel, z mladých lidí jiných národů i z papeže. A říkám si, že je jasné, odkud ta zář plyne. Vždyť stačí jen upřít své oči na Jesuse (jak se říká mezi mladými).