Evropské synodální setkání očima členky národního týmu

V únoru jsem měla příležitost se zúčastnit Evropského synodálního setkání, což byl další milník synodálního procesu, který začal v roce 2021. Zjednodušeně řečeno, řešili jsme, jak být církví v novém tisíciletí, jak spolu kráčet dál, vzájemně si lépe naslouchat a odpovídat na potřeby doby. Já jsem sice nebyla oficiálního delegátka, ale díky tomu že jsem členka národního synodálního týmu a setkání probíhalo v Praze, měla jsem příležitost se v pozici jakéhosi neformálního delegáta také zúčastnit. 

K čemu jsme dospěli: 

• Že synodalita pro církev není nic nového, ale my jsme ji nějak zapomněli a musíme ji znovu objevit a hledat, jak ji žít (což s sebou nese i strukturální změny) a jak naslouchat Duchu svatému
• Že potřebujeme také hledat, jakým způsobem se my všichni věřící můžeme podílet na službě církve
• Že je potřeba podívat se na to, co v církvi znamená autorita
• Že se musíme vážně a odvážně zabývat rolí žen v církvi a jejich zapojením na všech úrovních
• Že je potřeba věnovat se i napětí kolem liturgie a jejich forem
• Že se synodalitě potřebujeme všichni učit, což souvisí s formací 
• Že chceme víru sdílet, ale že se nám jako církvi podařilo jakýmsi způsobem až exkulturovat a tu propast mezi vírou a kulturou potřebujeme překlenout, což mimo jiné znamená používání srozumitelného jazyka
• A poslední: že nechceme myslet jen na sebe a své blaho, ale i na potřeby chudých planety i obětí válečných konfliktů. Měli jsme tam delegáty z Ruska i Ukrajiny.

Pro mě osobně byla silným prožitkem zkušenost církve jako rodiny. Na setkání bylo 200 delegátů ze 39 zemí Evropy, takže asi tak 40 arcibiskupů či kardinálů a spousta biskupů a kněží. Ale spolu s nimi tam byli také laici, což je věc nová a dosud nevídaná, stejně jako to, že jsme bydleli všichni pod jednou střechou, potkávali se ve výtahu, ve frontě na jídlo a u stolu. Celkově to byl vlastně takový církevní team-building pod vedením Ducha Svatého. Rozhodně byly slyšet odlišné, někdy i vyhraněné názory na mnohá témata, ale přesto jsme velmi silně zažili pocit společenství a lidské blízkosti. A to bylo krásné.  

My jsme si na setkání byli vědomi očekávání i strachů, které mnozí účastníci v předchozích fázích procesu vyjadřovali. Někteří se děsí, že se církev nějak výrazně změní, jiní se děsí, že k žádné výrazné změně nedojde. Pro některé jdeme příliš rychle, zatímco jiní mají strach, že mluvíme příliš obecně a neřešíme dostatečně konkrétní témata. Tedy, cílem této fáze není řešit tyto jednotlivosti, ale nastavit základní struktury tak, aby byly více synodální, což následně umožní řešení konkrétních témat. Jeden večer jsme seděli s kardinálem Grechem, což je generální sekretář biskupské synody v Římě a hnací síla celého tohoto synodálního procesu. On si tak trochu povzdechl, že na tom setkání právě příliš rychle řešíme ta konkrétní témata. Tak jsem mu říkala, že je to možná pochopitelné z toho důvodu, že mnoho lidí poprvé zažilo, že se jich někdo v církvi oficiálně ptá na jejich názor a na to, jak se cítí, že měli pocit, že se otevřely jakési dveře a teď mají všichni potřebu do těch dveří vtrhnout a dostat tam toho co nejvíce, protože se bojí, že se ty dveře zase zavřou. A on na to jenom tak jednoduše odpověděl: „Nezavřou se.“ To je pro mě obrovsky silným poselstvím tohoto setkání a začínám tomu věřit i díky transparentnosti celého toho procesu, protože se nám v historii církve ještě nestalo, abychom interní věci řešili takto spolu a ještě kompletní záznam z jednání pověsili veřejně na Youtube. A tato velká otevřenost mi dává velkou naději.

A poslední věc, musím se přiznat, že toto setkání byla jakousi mou osobní konverzí v pohledu na církev, protože jsem ji přece jen vnímala spíše z pohledu jakési struktury, která je sice hluboká a bohatá, ale není vždy dostatečně flexibilní a někdy dokonce dobrému dílu i zavazí. Tady jsem zažila, že církev je opravdu božsko-lidská záležitost, že je krásná, i když je zraněná a rozbolavělá. A ta věta, že Bůh je přítomen v církvi, přestala být pro mě teorie, ale byla to zkušenost, ze které mám doteď husí kůži. A tak mě to i nějak uklidnilo, že i když to občas trochu motáme, Duchu Svatému to nepokazíme, teď ani v budoucnu.