Barbara Coudenhove-Kalergi

Aktivní novinářka a křesťanka slaví 90. narozeniny 

Při svých procházkách Vídní nebo při návštěvě dominikánského kostela v centru města potkávám často zcela náhodou paní Barbaru Coudenhove-Kalergi. Není těžké ji poznat, v Rakousku patří mezi nejznámější mediální hvězdy. Starší česko-slovenská generace si ji možná také připomene jednak jako přítelkyni Václava Havla nebo jako redaktorku, která po pádu komunismu roku 1989 často vystupovala i v českých a slovenských médiích. Byla zvána k rozhovorům o změně syndromu postkomunistického myšlení či k prezentaci vizí, jak co nejrychleji transformovat myšlení i konání lidí směrem k otevřené, tolerantní a svobodné demokratické společnosti. Patnáctého ledna tohoto roku se dožila 90 let. Její osobnost a názory jsou prezentovány prakticky ve všech rakouských médiích, včetně katolického tisku, neboť je známá také jako praktikující křesťanka. Rád bych vzdal hold této nesmírně vzdělané intelektuálce a citlivé novinářce, a tak z textu rakouského katolického týdeníku vybírám následující myšlenky.

Jako redaktorka a korespondentka rakouské televize ORF či novinářka (Die Presse, Kurier, Profil)byla vždy u toho, když se v zemích tzv. Ostblocku, tj. v socialistických zemí z okruhu sovětského mocenského impéria, „lámal režim“. V roce 1980 nechyběla v Polsku, když tam vznikala Solidarita. V roce 1989 byla v Berlíně u pádu berlínské zdi ohraničující západní svět od světa východního. A krátce nato stála v Praze na Václavském náměstí, kde davy lidí cinkaly klíči a na Hrad byl sametovou revolucí “vynesen“ Václav Havel. 

Paní Barbara se dle svého vyjádření nikdy do žurnalistiky nehrnula. Prý spíše kdysi „klopýtla“ a najednou se ocitla v tehdy chlapy ovládané doméně žurnalismu. Svědkem doby však nebyla jen tím, že měla možnost informovat Rakousko a vlastně celý svět přímo z místa velkého dění v zemích Ostblocku, když se začal rozpadat komunistický režim. Svědkem doby byla již mnohem dříve, když jako rodilá Pražačka musela s rodiči ve svých třinácti letech opustit rodný dům, město, zemi a zažít na vlastní kůži trpký odsun Němců po druhé světové válce. Pocházela totiž z německy mluvící české šlechtické rodiny. Rodina se pak usadila ve Vídni, kde děvče absolvovalo střední i vysokou školu. Navzdory všem okolnostem zůstala čeština vedle němčiny coby jejím druhým, téměř rodným jazykem. 

Od roku 1975 byla vdaná za bývalého rakouského exkomunistu Franze Mareka, který v roce 1979 zemřel. Ve své autobiografii popisuje svého manžela jako lásku svého života. Kromě jiného vzpomíná, jak „jsme spolu snili a snažili se něco dělat pro to, aby v socialistických zemích sovětského impéria zavládlo více demokracie a v zemích Západu zase sociální spravedlnosti.“

Paní Barbara je jemná a citlivá intelektuálka. Mnoho let se angažovala v pomoci poskytované uprchlíkům, hlavně v tom, že ve svém volném čase zcela dobrovolně učila mládež z exotických zemí němčinu. Za své literární, žurnalistické i charitativní aktivity a za šíření tolerance v myšlení a konání lidí obdržela mnoho nejvyšších státních vyznamenání. (Výčet těchto vyznamenání na wikipedii je hodně dlouhý, pozn. autora textu.) Jak ale sama říká, „za tato ocenění se spíše stydí, než aby byla na ně hrdá, protože člověk by měl jaksi automaticky šířit kolem sebe dobro pro dobro samo, a ne proto, aby si toho někdo všiml a pak jej za to veřejně chválil a oceňoval“. 

Navzdory svému vysokému věku paní Barbara neustává v psaní článků a sloupků do různých periodik, hlavně pro redakci Der Standard. Kriticko-konstruktivně se vyjadřuje i na adresu církve, jejímž aktivním členem stále je. Nedávno zaujala stanovisko k celosvětové synodě svolané papežem Františkem. Kromě jiného píše: „Je dobře, že se církev věnovala tématu sexuálních skandálů uvnitř jí samé…Tuto problematiku by ale pomalu mohla opustit a začít se vážně zamýšlet nad nezájmem dnešních lidí o církev. Ta jako by zaspala dobu a nemá dnešnímu světu již co nabídnout …“ A se svým vnímavým, mírně odlehčeným pohledem dodává: „Možná se nestaneme moudřejšími, když rozebereme do poslední tečky důvody nezájmu lidí o církev, ale měli bychom se o to alespoň snažit, abychom si uvědomili, co je třeba změnit, abychom se jako věřící křesťané stali pro tento svět čitelnějšími a věrohodnějšími…“

Kirchen Zeitung Nr. 2, 13. ledna 2022, str. 2

Co k tomu dodat? 

Vždy jsem zastával názor, že být křesťanem znamená nejen zbožně chodit do kostela, dodržovat přikázání, ale také žít poctivě, slušně a věrohodně své křesťanství na každém kroku a místě, kde se člověk nachází. Paní Barbara Coudenhove-Kalergi se ve svých článcích, reportážích i dalších textech o křesťanství většinou nijak zvlášť nezmiňuje. Ale hodnoty jako korektnost, slušnost, angažování se pro dobrou věc, pravdomluvnost, zvláště když dojde na lámání chleba, jsou ovocem její víry. A takovou víru přeji sobě a také všem.

Peter Žaloudek, Vídeň, 16. ledna 2022