XXI. celostátní hvězdicová pěší pouť na Velehrad 26.-28.8.2021

Koncem srpna tohoto roku se 13 farníků ze společenství Oříku zúčastnilo XXI. pěší pouti na posvátný Velehrad. Tak jako každý rok vyšli jsme pod duchovním vedením otce Ludvíka ve čtvrtek 26. 8. v 16 hod z Ratíškovic. Z celkového počtu 23 pěších poutníků, kteří tvořili tzv. jižní proud, bylo 10 farníků místních a již zmíněných 13 z našich farností. Tématem letošní poutí bylo „Osmero blahoslavenství“, o kterých jsme během našeho poutního putování rozjímali.

Počasí jsme zakusili rozmanité. Ve čtvrtek nás asi po třetině cesty stihl déšť, chůze pískem v borových lesích kolem Vacenovic nebyla moc příjemná, a ještě víc nepohodlné bylo, že jsme si na obvyklých odpočinkových místech nemohli sednout a udělat přestávku, vše bylo po dešti nasáklé vodou. Před Bzencem, cílem putování prvního dne, naštěstí pršet přestalo. Bzenecká sokolovna se pak proměnila v sušárnu mokrých pláštěnek, bot a vlhkých kousků oblečení.

V pátek ráno po snídani v místní pekárně/kavárně jsme se vydali na další část naší pouti přes vinohrady, pole a planiny do Boršic. První zastávkou však byla kaple sv. Floriána a Šebestiána nad Bzencem, ke které jsme museli vyšlapat 200 schodů. To byla naše ranní modlitba nohama. U kaple nás čekal starosta Bzence pan Pavel Čejka a seznámil nás s historií kaple a průběhem obnovy kaple samotné, tak jejího okolí. Původní kaple byla postavena r. 1703, ale koncem 2. světové války ji ustupující němečtí vojáci vyhodili do povětří. Občané Bzence však měli k tomuto místu hluboký vztah a podařilo se jim v roce 2017 kapli obnovit v původním stylu. Myslím, že rekonstrukce se opravdu velmi vydařila a město Bzenec se má čím pochlubit.

Nás však čekalo nejdelší putování v rámci třídenní pouti, a tak jsme se vydali na další cestu. Brzy jsme pocítili vstřícnou sílu společné modlitby – počasí se umoudřilo, přestal i drobný déšť, mraky se postupně rozplynuly a během poledne začalo svítit sluníčko, které nás pak neopustilo až do konce naší pouti na Velehradě. V Boršicích jsme se setkali s částí proudu poutníků z Levého Hradce, společně jsme slavili mši svátou a pak díky pohostinností a ochotě boršického pana faráře Antona jsme my, poutníci ratíškovického proudu, mohli přenocovat společně na faře a v přilehlém farním centru. Zde nás potěšil svojí návštěvou Mons. Jan Peňáz, zakladatel a hlavní organizátor poutě. V červnu letošního roku oslavil životní jubileum (70 let) a nám se dostalo té cti popřát mu vše dobré, hlavně hojnost Božího požehnání a úspěšné zvládnutí mnoha dalších pěších poutí.

V sobotu ráno jsme se vydali na poslední díl naší pouti. Z Boršic nás vyprovázelo požehnání otce Antona a zvonění zvonů. Za společné modlitby jsme se vydali „novou“ trasou po nedávno otevřené cyklostezce sv. Metoděje vedoucí z Boršic do Zlechova. Z cyklostezky je krásný pohled do údolí řeky Moravy a na pás Bílých Karpat, které tvoří hranici se Slovenskem, i na vzdálenější hřebeny slovenských hor až východně za Povážím. Ústředním tématem cyklostezky jsou kořeny naší křesťanské historie. Cyklostezka je opatřena výtvarnými prvky z kamene, bronzu a nerezu.

Každý z nich je opatřen nápisem v hlaholici, kterou svatí Cyril a Metoděj pro naše dávné předky vymysleli. Byl to krásný úsek cesty, a když si dnešní poutník uvědomí, že těmito místy možná pravidelně putoval svátý Metoděj při svých cestách ze svátého Klimenta u Osvětiman na staroslověnský Veligrad, působí to ještě mocnějším dojmem.

Ve Zlechově nás vítalo opět vyzvánění zvonů na kostele sv. Anny a tamní farníci s občerstvením. Také několik farníků z Říčan a Knínic, kteří přijeli, aby se mohli zúčastnit závěrečné bohoslužby ve velehradské bazilice. Při tomto setkání nás mohutně povzbuzovali a srdečně zdravili.

Ze Zlechova jsme pokračovali do Tupes, kde se k nám připojil druhý proud poutníků v čele s otcem Peňázem, a tak nás na Velehrad do baziliky doputovalo ISO pěších poutníků. Po obnově zasvěcení z r. 1993 a růženci pak pomocný biskup olomoucký Mons. Antonín Basler sloužil poutní mši svatou.

Sama jsem váhala, zda se poutě zúčastním. Jak to ujdu? Celé dny sedím u počítače v kanceláři, pohybu mám málo, budu zatěžovat ostatní, že na mne budou muset čekat! Naštěstí jsme před poutí trávili rodinnou dovolenou ne snad úplně sportovního typu, ale přece jen na každodenních pěších vycházkách a delších túrách. To se ukázalo jako dostatečný trénink, po jehož absolvování jsem si nakonec troufla na pouť vyrazit. Deštivé a chladné počasí bezprostředně před začátkem poutě bylo dalším pokušením účast vzdát. Nakonec jsem se odhodlala jít a jsem tomu ráda. Těch pár dnů ve společenství poutníků nových i těch, se kterými se známe léta, pod pečlivým duchovním vedením otce Ludvíka jsou vzpruhou do dalších všedních dnů. Stojí za to o ně usilovat.

Díky Bohu za letošní velehradskou pěší pouť! Pokud nám bude přáno, příští rok na XXII. pouti se setkáme zas.