Hrst zajímavostí o koncertním souboru ZENSEMBLE

Po těžkém období covidu se zase otvírají dveře kultuře, což většina lidí přijímá jako milou změnu v dnešní „nemocné době“. 21. srpna 2021 jsme se v hojném počtu účastnili komorního koncertu souboru ZENSEMBLE sestávajícího ze tří hráčů: Anežky Levové, Piotra Waclawika a Filipa Hrubého. Byl to už jejich čtvrtý koncert v ostrovačickém kostele. Všechny koncerty byly velmi příznivě přijaty. Z vlastního zájmu jsem oslovila mladou, půvabnou slečnu Anežku, aby nám všem něco pověděla o jejich triu. 

Proč jste si vybrala právě náš kostel?

Prvotní nápad uspořádat v ostrovačickém kostele koncert vznikl už v někdy v zimních měsících roku 2017. Připravovali jsme tehdy program pod názvem Předvánoční rozjímání, kde jsme představili ochutnávku poměrně širokého spektra tzv. staré hudby (Ortiz, Castello, Händel, Sammartini, Abel, Leclair…). K samotnému výběru místa mě přivedla má rodina. Moji prarodiče totiž pravidelně navštěvují mše pana faráře Ludvíka Bradáče a rodiče dokonce právě v ostrovačickém kostele už více než před čtvrt stoletím uzavřeli sňatek. Prarodiče mi tehdy pomohli navázat kontakt s panem farářem, který nás poté dva dny před vánočními svátky přivítal v krásném ostrovačickém kostele. Kostel sv. Jana Křtitele a sv. Václava v Ostrovačicích se od té doby pro Zensemble stal už téměř druhým domovem, a to především díky vždy vřelému a empatickému přijetí pana faráře a samozřejmě také věrnému publiku, které se na naše koncerty (snad) rádo vrací. Nemohu opomenout ani perfektní akustiku kostela, která zkrátka hudbě sluší. 

Před několika roky jsem o Vás slyšela od dědečka, že hrajete úspěšně na klavír. Kdy jste se rozhodla právě pro flétnu a kde jste ji studovala?

Hře na klavír jsem se intenzivněji věnovala asi před deseti lety, kdy mě velmi inspirovala moje tehdejší učitelka klavíru Jolana Zedeková. Ráda jsem u klavíru relaxovala a hrála si doslova, co mě napadlo. Nepřemýšlela jsem totiž nikdy o klavíru jako o nástroji, kterému bych se chtěla věnovat profesionálně, na to jsem tehdy měla už pěkných pár let zpoždění. Nicméně ke klavíru se dodnes ráda vracím třeba při doprovodu žáků a studentů.

Flétna si mě našla možná trochu náhodou, ale zejména za to vděčím opět mým rodičům, kteří mě už v první třídě základní školy přihlásili do lekcí zobcové flétny. V českém prostředí je zobcová flétna velmi obvyklým prvním nástrojem mnoha dětí. Není už ovšem tak obvyklé, aby dítě s nástrojem vyrostlo až do dospělosti, jak tomu bylo třeba v mém případě. Dodnes vzpomínám na svého prvního učitele flétny, dnes již zesnulého pana Vysekala, který vždy snil o tom, že mě konečně přesvědčí ke hře na „pořádný“ nástroj - hoboj. Dokázal ve mně však probudit lásku právě k zobcové flétně, skrz kterou jsem mohla vyjádřit vše, co jsem chtěla. Často lituji, že už jsem neměla možnost ho pozvat na některý ze svých koncertů a uklidnit ho, že to s tou zobcovou flétnou vlastně není tak zlé. Před deseti lety jsem se začala zajímat o jinou flétnu, tentokrát příčnou. Moderní flétna mě tehdy neoslovila, ale měla jsem to štěstí vyzkoušet si příčnou flétnu dřevěnou, barokní, která mi svým vzhledem, materiálem a reakcemi byla mnohem bližší. 

Zobcovou flétnu jsem studovala na brněnské konzervatoři a díky otevření oboru Historická interpretace na Janáčkově akademii múzických umění jsem mohla v posledních ročnících konzervatoře kombinovat studium zobcové i barokní příčné flétny. V rámci studia na Janáčkově akademii v Brně jsem pak měla možnost vycestovat na půlroční studijní stáž na jednu z nejprestižnějších světových škol zabývajících se hrou na historické nástroje – Královskou konzervatoř v nizozemském Den Haagu. Pobyt v Holandsku byl pro mě (i přes neustálý déšť a pochmurné počasí) natolik inspirativní, že jsem se rozhodla vrátit, a tak za necelý týden odjíždím tentokrát do Amsterdamu, kde strávím opět půl roku.

Kdo Vás nejvíce ovlivnil, abyste se věnovala koncertní činnosti v tomto ansámblu?

Bezpochyby sami jeho členové! Zensemble vznikl díky tomu, že se ve správný čas na správném místě setkali tři lidé, kteří si měli co říct. První skladbou, která nás svedla dohromady byla flétnová sonáta A. D. Philidora. Po prvních zkouškách jsme zjistili, že si rozumíme nejenom lidsky, ale také hudebně. Začali jsme aktivně vyhledávat příležitosti k dalšímu setkávání a muzicírování, no a dnes už tomu bude 5 let od naší první zkoušky. Za tu dobu se z nás stali, troufám si říct nejlepší přátelé a na zkouškách vlastně čím dál tím méně cítíme potřebu mluvit. Známe se už tak dobře, že často komunikujeme beze slov, což je neskutečně osvobozující. 

Na koncertech hrajete především barokní hudbu. Čím je pro vás tak přitažlivá?

Každý z naší trojice si cestu k barokní hudbě našel trochu jinak, ale všichni se asi shodneme na tom, že pro nás byla přitažlivá tím, že byla zkrátka jiná, tak trochu tajemná a někdy divoká. Někteří teenageři promítají svoji potřebu se odlišovat třeba do stylu oblékání, my jsme prostě chtěli hrát „divnou“ hudbu na ještě podivnější nástroje, z kterých si často bohužel nejen naši vrstevníci, ale i starší profesionálové dělali legraci. Postupem času však tato pouhá potřeba se odlišit přerostla v něco jiného. Myslím si, že každý, kdo se věnuje tzv. poučené interpretaci na historické nástroje, je svým způsobem zvídavý, chce se dozvědět co nejvíce o tom, v jakém prostředí, při jaké příležitosti, pro koho, a především JAK se asi hudba mohla hrát v době, kdy byla zkomponována a jakou zvukovou představu skladatel mohl mít. Je to často taková malá pátrací akce a to je pro nás v hudbě starších stylových období tak přitažlivé. Nesnažíme se však jen o zhotovení zvukového muzejního exponátu. Uvědomujeme si, že hudba je a má zůstat stále živá, a tak se rádi necháváme inspirovat také přítomným okamžikem, emocemi, místem a vytváříme tak vlastně okolnosti nové.

Co nám můžete říct o svých spoluhráčích?

Piotr s Filipem jsou ukázkovými příklady multitalentů. Piotr začínal jako houslista a pokračoval studiem gamby a dirigování. V současnosti se věnuje hlavně dirigování a gambě a není pro něj problém během jednoho týdne zadirigovat operu, kde zodpovídá za desítky lidí v orchestřišti i na scéně, a poté zahrát sólový recitál na violu da gamba. Filipa jsem zase poznala ještě v době, kdy hrál výborně na hoboj. Postupem času si našel přes klavír cestu k cembalu a dnes patří k nejlepším hráčům na tento nástroj u nás. V současnosti cembalo studuje na nejprestižnější světové škole zabývající se historickou interpretací, tedy na švýcarské Schole Cantorum Basiliensis. Je ale také schopný sednout si ke klavíru a dlouhé chvíle improvizovat na jazzové standardy…

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

S příchodem podzimu se Zensemble zase pomalu vrhá do víru pracovních povinností, i když naštěstí stále s hudbou spojených. Filip se v následujících dnech vrací do Basileje za studiem, bude se však také často vracet do Česka kvůli množství koncertů. Piotra čeká pokračování doktorského studia na JAMU, v rámci kterého také právě otevírá nový předmět Základy hry na violu da gamba, kde bude předávat své zkušenosti například hráčům na violoncello. Já se zase vydávám na půlroční studijní stáž do Amsterdamu, kde budu sbírat další zkušenosti a nasávat inspiraci na další léta. No a až se zase sejdeme a všechny tyhle zážitky zpracujeme a přetvoříme do hudební formy, rádi se vrátíme třeba na další koncert do Ostrovačic…

Rádi Vás opět uslyšíme. Děkuji za rozhovor.