Světélka naděje

V době jakékoliv krize udělá každému dobře i malá dobrá zpráva. Člověk se najednou zhluboka nadechne, ovane ho příjemný pocit a on kdesi hluboko uvnitř své bytosti cítí, že není ještě konec, že bude líp. Dobrá zpráva je jako droga, jako lék, jako inspirace, motivace, jako šíp zářící energie, který náhle prosvítí temnotu. 

V době současné koronavirové pandemie, kdy lidé upadají do depresí, malomyslnosti, ztrácejí chuť k životu, jsou takové informace obrovským nábojem pozitivity. Alespoň pro mne. Rád se podělím o dvě z nich, které jsem si přečetl 19. března na internetové stránce www.novinky.cz.

1. Sokolové v Dobřichovicích u Prahy sami postavili očkovací centrum

Ve zprávě se kromě jiného píše: „Pomalé očkování a nezvládnutelná situace. To byl důvod, proč se skupina Sokolů z Dobřichovic rozhodla vybudovat své vlastní očkovací centrum bez pomoci státu. V prostorné tělocvičně očkují odborní pomocníci z řad sester a lékařů, kteří tak činí ve svém volném čase. Kapacita centra může dosahovat až 700 naočkovaných lidí denně, vše ale záleží na množství vakcín, které mají na každý týden k dispozici.“ Více informací v celém článku:

www.novinky.cz/domaci/clanek/sokolove-v-dobrichovicich-u-prahy-sami-postavili-nove-ockovaci-centrum-40354554

2. Chlapec v Turíně žil 17 měsíců bez srdce. Dočkal se transplantace

Ve zprávě se píše: „Sedmiletý chlapec podstoupil transplantaci srdce v nemocnici Regina Margherita v italském Turíně poté, co jej lékaři udržovali při životě l7 měsíců s umělým srdcem.

Hocha kardiologové úspěšně operovali po 25 dnech hospitalizace, sdělila podle televize ZDF nemocnice a dodala, že takto dlouhá hospitalizace je skutečný rekord se šťastným koncem, neboť pacient už byl propuštěn.

Chlapec původem z Maroka přicestoval do Itálie, kam se jeho otec přestěhoval za prací, v létě 2019, protože se u něho projevily příznaky selhání srdce. Jeho zdraví se rychle zhoršovalo, což mělo za následek srdeční zástavu. Přežil díky lékařům, kteří jej připojili k záchranným přístrojům a implantovali mu do těla umělé srdce. Během pobytu si hoch oblíbil italskou kuchyni a naučil se italsky. Rodičům, kteří mu byli nablízku, se mezitím narodil další syn.“ 

www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/chlapec-v-turinu-zil-17-mesicu-bez-srdce-dockal-se-transplantace-40354518.

V prvním příběhu se píše o vynalézavosti několika konkrétních lidí, kteří v důsledku přetížení „systému“, tj. nedostatku kvalifikovaných osob, vhodných prostor či neschopnosti politiků zorganizovat co nejrychleji plošné očkování, sami vzali rozhodování do vlastních rukou: poskytli tělocvičnu a sami aktivovali dobrovolníky. Tělocvična je kvůli dlouhodobému lockdownu uzavřená, její prostory zcela nevyužité. Čekat, že snad přijde někdo z nemocnice, kde jsou dnes všichni maximálně vytížení, je totéž jako čekat, že někdo otevře dům, když každý ví, že v něm nikdo nebydlí. Tak tedy dalo pár dobrovolníků hlavy dohromady, zjistili, kolik penzionovaných zdravotníků v obci a okolí žije, co všechno se musí k očkování vyřídit a pustili se do toho. Mnohdy stačí jen málo k tomu, aby víra začala hory přenášet, aby se uskutečnilo to, o čem se píše v Evangeliu: „Tvá víra tě uzdravila“. Stačí jen se zamyslet a uvěřit myšlence, jakkoliv se zdá být neuvěřitelnou, nerealizovatelnou, umět se rozhodnout pro dobrou věc. To samo o sobě vyburcuje a roznítí takovou energii, že se začnou dít věci, které se nám ještě před chvíli zdály být nemožnými.

Tou druhou informací je směs důležitých sdělení, alespoň pro mne: Medicína umí dělat (téměř) zázraky, jen kdyby k tomu měla vždy a všude možnosti, fungující systém, schopné lidi… V tomto případě zachránila vědecká medicína dítě uprostřed pandemie, kdy téměř veškerá lůžka, přístroje i personál jsou delegovány k řešení pandemických kauz. Proti tomu lze argumentovat třeba tím, že někdo chtěl kvůli prestiži vyzkoušet, jak to funguje s umělým srdcem, jak dlouho lze takového pacienta udržet při životě apod. Jiný by mohl namítnout, kolik takové umělé vydržování stálo peněz, že těchto peněz i personálu se dalo použít k něčemu jinému, že se zde jedná jen o dítě, navíc africké, atd. Tyto argumenty si já ale nepřipouštím. Mne potěšilo to, že byl zachráněn člověk, a že medicína, pokud má k tomu možnosti a prostor, dovede dělat zázraky. Abychom žili v takové společnosti, která je schopná dát medicíně tento prostor i možnosti, k tomu můžeme nějakým způsobem přispět všichni. Když ne jinak, tak alespoň tím, že budeme o takovýchto případech mluvit a šířit dál naději, že je jen na nás samých, v jaké společnosti chceme a budeme žít, na jaké úrovni bude naše školství, nemocnice, sociální systém, naše kultura… Je to na každém z nás. Děkuji za tato dvě světélka, ač zdánlivě slabá, skoro až neviditelná. Ale když v temnotě pochmurné doby zazáří byť i slabé světélko, hned je všechno příjemnější. To malé světélko se stává zdrojem velkých změn.

Peter Žaloudek, Vídeň, 20. března 2021