Pouť na Velehrad pohledem „prvopoutnice“

Vážení čtenáři OŘÍKU, byla jsem požádána, abych napsala několik dojmů ze své první pouti na Velehrad, která se i přes pandemii s covidem-19 přece jen uskutečnila. 

Kapitola první: Vyrážíme

Po téměř třídenním maratonu shánění věcí a vybavení na mou první opravdovou pouť, nastal den D. Ve čtvrtek 20. srpna odpoledne jsme se vydali do Ratíškovic, počátečnímu bodu naší pouti, kde jsme se po mši svaté setkali s ostatními spolupoutníky. Nastalo vřelé přivítání. Poté už nám nic nebránilo nasadit si na záda batohy s občerstvením a vydat se na cestu. Odtud jsme nešli ale sami. Společně s námi se na ni vydaly i zástupy komárů, kteří byli obzvláště první den velice vytrvalí. K večeru, někteří z nás jsouce již značně zmoženi, jsme dorazili do Bzence, kde jsme prožili příjemný večer obohacený jídlem a pitím z vlastních zásob. Nastal večer, nastalo jitro - den druhý.

Kapitola druhá: Čeká nás dlouhá cesta

Dalšího dne jsme se hned brzy ráno vydali na nejdelší část našeho putování. Cesta to byla náročná – nejprve převážně po silnici, poté kolem trati, kde nám každou chvíli dělal společnost projíždějící, houkající vlak. Později, když se ráz okolní krajiny změnil, jsem již mohla naplno obdivovat přírodu kolem nás, slunečnicová pole, upravené vesnice, úrodné vinohrady, či svěže zelené lesy. Poutník si tak při chvíli ztišení uvědomí, jak krásnou přírodu a zemi nám Bůh daroval. Na stinných lesních cestách nás čekalo nejedno překvapení, ať již v podobě velkých kalužin či vyvráceného stromu. Nás však nic nezastavilo. Šťastný příchod do Nedakonic, kde jsme se málem ztratili, jsme oslavili mší svatou v tamním kostele. Poté nás již čekalo vlídné a přátelské přivítání na faře zdejším panem farářem. Velkým zážitkem pro mě bylo i večerní předávání malého poutnického křížku přímo z rukou samotného Mons. Jana Peňáze. Nastal večer, nastalo jitro - den třetí.

Kapitola třetí: U cíle naší cesty

Za svítání, když první sluneční paprsky začaly „ťukat na okno“, znamenalo to pro nás jediné – vstávat! Po vydatné snídani a s požehnáním místního pana faráře jsme tak vyrazili vstříc našemu cíli – Velehradu. Bylo horko, slunce se do nás opíralo ze všech sil, ale my si ani na chvíli neodpočinuli. Posilněni modlitbou a zpěvem jsme rázným krokem směřovali k cíli naší pouti. Na posledních pár kilometrů jsme se přidružili k hlavnímu proudu poutníků. Za hlaholu zpěvů a vyzvánění velehradských zvonů, s botami či bosí, jsme dorazili až k velehradské bazilice, kde byla sloužena závěrečná bohoslužba, která tak byla důstojným a krásným zakončením celé naší pouti, jež nás měla nejen duchovně obnovit, dodat síly do dalších větších či menších každodenních „bojů“, ale hlavně nás měla ještě více přiblížit k Pánu Bohu. Což se myslím podařilo.