Vánoční aneb Ze života dětí

Psát o tom, jak blahodárný vliv mají malé děti na dospělé, je něco jako přilévání kapek vody do moře. Každý, kdo děti má nebo je s nimi v pravidelném kontaktu, to ví. Někdy je ale přece jen dobré všimnout si i těch malých kapek, protože v každé se třpytí tolik krásy a průzračnosti, že je to téměř malý zázrak…

Občas doprovázím malého Konráda, coby svého vnuka, do školy. Chodí do první třídy a naše asi desetiminutová cesta vede relativně klidnými ulicemi prvního vídeňského okresu, v nichž není velký automobilový provoz ani neproudí davy turistů. A to je možná i jedním z důvodů, proč právě tady bydlí v některých místech bezdomovci. Jsou zabalení do množství hadrů, které mají v tomto chladném a momentálně deštivém počasí přikryté umělohmotnými plachtami, aby se ubránili vlhku. Tato jejich nanejvýš prostá obydlí bývají nenápadně schovaná v koutech vstupních hal do velkých, většinou opuštěných domů, anebo kolem úřadů, ve kterých je v noci klid. Já tuto zónu tak dobře neznám, neboť sem přicházím jen tehdy, když Konráda i s jeho sestrou Mathildou doprovázím domů k rodičům, po tom, co si dvakrát v týdnu odpoledne po školce a škole hrají u nás, anebo když občas, jak už jsem uvedl, ráno Konráda doprovázím do školy. Vlastně jsem si zatím ani těch občasných bezdomovců nevšiml. Až včera ráno, když pršelo, mi najednou Konrád říká: „Té paní musí být velká zima.“ „Jaké paní?“ „No přece té, kolem které jsme tady za rohem právě prošli.“ „Ale vždyť já jsem nikoho neviděl,“ odpověděl jsem nechápavě. „Tak se pojď podívat!“ Vrátili jsme se tedy pár kroků zpátky a opravdu, na rohu ulice, z druhé strany domu, kolem kterého jsme právě prošli, seděla zababušená žena, jíž z hadrů vykukovala jen hlava v kulichu. Usmála se na nás.

Pokračovali jsme dál a říkali si, jak je to smutné, když nemá kde bydlet, nemá co jíst, a teď je zimní období a chladno, i když zatím bez sněhu. Také jsme se zamýšleli nad tím, co se asi té paní přihodilo, že takhle žije. Konrádovi jsem řekl, že až zase někdy půjdeme kolem, tak se u ní zastavíme a zeptáme se, jestli jí můžeme nějak pomoci. Souhlasil.

Shodou okolností jsme tudy šli hned nazítří, když jsem ho doprovázel do školy mimo plán. Řekli jsme si, že když tam ta paní bude, tak za ní zajdeme. Tak se i stalo. Ještě předtím jsem se Konráda zeptal, jestli jí mám dát peníze, rozumí se, že ne drobné, ale papírové, za které si opravdu může něco koupit. Souhlasil. A tak jsme k paní přistoupili, vlastně Konrád trochu za mnou, ale držel se mě celou dobu za ruku. Říkám jí, že bychom jí rádi nějak pomohli a že si ten malý chlapec vedle mne přeje, abych jí dal peníze. Paní se na mne pousmála a řekla: „To je od vás milé, ale děkuji, já žádné peníze nepřijmu. Když má někdo děti, vychovává je, stará se o ně, to je to nejhezčí a nejpotřebnější, co člověk může dělat, a já na tom vůbec nejsem tak špatně…“ Ta její upřímnost, příjemný, tichý hlas, usměvavá tvář mi skoro vyrazily dech. Pokračovali jsme s Konrádem dál.

Tato zdánlivě bezvýznamná událost se mi silně vryla do hlavy. Znovu mi došlo, jak jsou malé děti citlivé, vnímavé, a vidí i věci, které nám dospělým unikají. Kdysi jsme také byli dětmi a vnímali to podobně. Když se z nás časem stali dospělí lidé, zhrubli jsme a mnohé, zdánlivě bezvýznamné dětské postřehy už nevnímáme. Na jednom místě v Evangeliu mluví Ježíš o tom, aby lidé nebránili malým dětem k němu přijít, protože jim patří Boží království, načež dodal, že jestliže nebudeme jako děti, tak ani my nevejdeme do Božího království. Dětský svět je plný her, plný radosti, zpěvu, plný upřímnosti, čistoty a krásy, jakou snad už nikde jinde nenacházíme. Dětský svět nám připomíná, že náš rozum, naše moc, naše vzdělání a zkušenosti, jakkoliv rozsáhlé, oproti prostotě, citu a jasnozřivosti ducha malého dítěte vždycky pokulhávají. Kdyby se nám dospělým více dařilo zabudovávat dětský svět (a každý člověk tím světem prošel a má tedy vlastní zkušenosti) do světa dospěláků, ubylo by válek, hladu, bídy a veškeré nelaskavosti vůči lidem jiné pleti, názorů i náboženství…O tom jsem přesvědčen.

A také jsem si nad touto paní uvědomil, že není bezdomovec jako bezdomovec. Ve Vídni jsme zvyklí na to, že téměř na každém rohu někdo žebrá. Ve skutečnosti je ale jen velice málo bezdomovců, kteří žebrají. Žebráky jsou v drtivé většině občané romského původu pocházející ze zemí Balkánu, hlavně z Rumunska a Bulharska, které sem organizovaně přivážejí lidé z tohoto druhu byznysu profitující. Ti také z toho všeho mají největší užitek. Jde vlastně o organizované kriminální jednání. Netvrdím, že ti, co žebrají, nejsou chudáci. Jsou, a dvojnásobně. Jednak proto, že v jejich vlastní zemi zřejmě neexistuje způsob (sociální systém, charitativní instituce), jak těmto ubožákům pomoci. Chudáky jsou ale také proto, že se nechají zmanipulovat a houfně, ve velkém, dovážet do Rakouska. Tady je auty rozvezou po celém městě, oni tam, aniž by znali slůvko německy, i za toho nejdrsnějšího počasí sedí, aby pak večer všechno, co vyžebrali, odevzdali svým vykořisťovatelům. A záleží jen na benevolenci jejich bossů, kolik jim z toho, co vyžebrali, ponechají.

Skuteční bezdomovci, a to byl očividně i případ výše zmíněné ženy, kterou jsme s Konrádem oslovili, jsou většinou Rakušané, často lidé s dobrým vzděláním, kteří ještě jen donedávna vedli zcela běžný, normální život, tak jako každý jiný. Najednou se ale stalo něco, co je zcela vykolejilo a zavedlo do boje o přežití: ztratili práci, opustil je partner či partnerka, následoval rozvod, dluhy a neschopnost je splácet, těžká nemoc, zvláště ta psychická. V dnešním světě je tak snadné stát se bezdomovcem! Ve světě, který nabízí všechno: blaženost na zemi, štěstí, bohatství. A stačí jen neodolat všudypřítomným lákadlům. Zvláště teď, v předvánoční době, je to všude zřejmé. Neodolat lákadlům obchodních center nabízejících jakékoliv zboží na splátky, prý jen ať si všichni užívají „radost z bohatého Ježíška“, radost z Vánoc.

Dnešní lidé jako by ztratili pojem o hodnotách. Jak těžce se např. vydělává na chléb. Anebo, že práce šlechtí člověka a že jeho předním zájmem by mělo být hledat pro sebe takovou, z níž má pocit zadostiučinění a radost, i když ta práce není třeba finančně moc atraktivní. Nechci teď sklouznout ani k moralizování, ani ke zjednodušování faktů. Chci jen říci, že je tak strašně, strašně lehké a jednoduché stát se dnes, v tomto zdánlivě blahobytném světě, bezdomovcem. Ať už jsou důvody, které k tomu vedly jakékoli, bezdomovci jsou pořád lidmi, tak jako já či kdokoliv jiný, kdo teď náhodou čte tyto řádky. Každý z nás potřebuje lidské pohlazení, lidské slovo, trochu úsměvu a pochopení.

Myslel jsem si, že s Konrádem toto darujeme té paní. Jaké ale bylo naše překvapení, když ona svými moudrými slovy, pohlazením a úsměvem obdarovala nás….

Přeji všem radostné Vánoce!