Betlémská cesta Třeští

V lednu letošního roku se uskutečnil farní zájezd do Třeště, jehož cílem byla návštěva tamních rodinných betlémů. Plně obsazeným autobusem a dvěma doprovodnými vozidly jsme se vydali na cestu. Jakmile jsme se dostali do vyšších poloh Vysočiny, obklopila nás bílá krajina. Mrzlo, až praštělo, sluníčko svítilo a o to víc bylo jiskřivého sněhu kolem. 

Po příjezdu do Třeště jsme nejdříve v kostele sv. Kateřiny Sienské slavili mši svatou. Prohlédli jsme si první z mnoha betlémů, rozdělili se do čtyř skupin: rodiče s dětmi, 2x dospělí a senioři. Každá skupinka dostala přiděleného místního průvodce a mohli jsme vyrazit. Každá skupinka vyrazila svým tempem trochu jiným směrem. Bylo potřeba zajistit, abychom se nenahrnuli k jednotlivým domkům ve velkém shluku, protože prostory s betlémy nejsou příliš velké – respektive jsou poměrně velké, ale hlavní část zabírají právě betlémy a návštěvníci se musí přizpůsobit. 

Betlémská cesta je vyvrcholením příprav a práce, kterou místní obyvatelé vkládají do svých betlémů. A od 26. prosince do 2. února pak otevírají své příbytky, aby přivítali návštěvníky z Třeště i zájezdy turistů. 

Navštívili jsme asi 12 rodinných betlémů a Muzeum Vysočiny, kde bylo dalších cca 5 různých betlémů. Každý byl trochu jiný, ať už do velikosti a množství figurek, vzhledem krajiny, do které byl umístěn, mechanikou, atmosférou (někde se prohlídka betlému začínala ve tmě, někde byla doprovázena podmanivým zvukovým záznamem recitovaným Felixem le Breux, jinde podmanivým zpěvem koled v podání „oříkovských“ farníků ). Vyslechli jsme historie betlémů, údaje o roku vzniku poslední doplněné figurky, informace o tom, odkud je přivezen mech, který je do betlému instalován. Bylo toho mnoho, ale ve všech domech byla z výkladu majitelů cítit hrdost na ten jejich betlém, a láska, se kterou instalují a vystavují své rodinné poklady. A nás, návštěvníky, přecházel zrak a údiv nad tou krásou, nápady a umem místních obyvatel. Díky betlémům, zpěvu koled a krásnému zimnímu dni panovala téměř vánoční nálada. 

Trošku „uondaní“, ale nadmíru spokojení jsme se odpoledne sešli u autobusu, sdělovali si navzájem dojmy, kde všude kdo byl a co se mu nejvíce líbilo. A pak už zbývalo jen se rozloučit s milými průvodci, poděkovat jim, a vydat se opět na cestu dolů z Vysočiny do naší rodné Boskovické brázdy. A těšit se, že zase někdy příště se do Třeště za betlémy vypravíme.