Paušální projekce

Informace o novoročním projevu ruského prezidenta Putina mne přiměla k zamyšlení nad výroky, ke kterým se čas od času uchyluje každý z nás, aniž by si uvědomoval, že se jedná o zcela paušální, neobjektivní, zavádějící a pravdu neobsahující tvrzení. Pokud se toho dopouštíme nevědomky a pokud jsme schopni tento druh výroku přehodnotit a přestat ho užívat, je to dobře. Pokud však výroky tohoto typu úmyslně pronášíme i nadále, protože jimi chceme manipulovat, zkreslovat fakta a vlastně až lhát, tak je to něco, co by se nikdy nemělo přehlížet a co by se mělo stát terčem rázné kritiky, ať je oním mluvčím kdokoliv.

Vladimír Putin v letošním novoročním projevu řekl, že ruské hospodářství není na takové úrovni, na jaké by ho Rusové chtěli mít. Jako jeden z důvodů neúspěchu uvedl kromě jiného ekonomické sankce západních zemí uvalené na Rusko kvůli anexi Krymu a pak jedním dechem dodal větu: “Musíme si pomoci sami, protože nás nikdo nemá rád.”

Protože nás nikdo nemá rád?!?Ptám se, na jaké city chtěl pan Putin zapůsobit. Na nenávist Rusů vůči jiným národům či zemím za to, že údajně nemají rády Rusy? A pokud mu o vyvolání nenávisti nešlo, tak co jiného měl na mysli? Snad to, že Rusové nejsou tak chytří a vynalézaví jako jiní, že nejsou tak pracovití, tak přátelští, altruističtí či nejlepší ve sportu?

Celý svět dnes např. ví, jak sovětští sportovci a potažmo i současní ruští sportovci podváděli, maskovali používání dopingu, za což byli mezinárodními institucemi kritizováni a vylučováni z účasti na mnoha sportovních kláních. Čest výjimkám! Putin spolu s dalšími politiky, místo aby se k tomu přiznali, se bránili nesmyslnou protiargumentací, že jde jen o agresivní propagandu Západu s cílem Rusko diskreditovat. Ale více než ty sportovní jsou mnohem závažnější politicko-mocenské kauzy: anexe Krymu, otevřená podpora ruských separatistů na východě Ukrajiny, sestřelení malajského dopravního letadla aj.  Dodnes mi v uších znějí Putinova ušklebačná slova, že Krym odjakživa patřil Rusům, že Rusko nemá s podporou separatistů na Ukrajině nic společného, že sestřelení letadla je výmyslem Západu. Zcela evidentně a úmyslně lže, popírá fakta, záběry satelitů, historické dokumenty, usnesení mezinárodních soudů. A ve výpočtu bychom mohli pokračovat dál: jak Putin a jemu oddaní sledují tzv. dezinformační politiku s cílem rozbít EU, podněcovat arabsko-izraelský konflikt a jiné zóny napětí. Jestli se ale toto všechno děje (a rozumný a objektivní člověk to ví), jestli se pan Putin natolik identifikoval s Ruskem a naopak ruský lid s ním, a vše, co je namířené proti nim vnímají jako “nelásku k Rusku”, pak je opravdu těžké hledat pravdu, protože ta je zasypaná hrubým nánosem nepravdy, lži a manipulačních dezinformací.

Podobné paušální výroky slýchám i v Rakousku, když se v médiích zveřejní informace o tom, jak se nějaký cizinec (rozuměj uprchlík) z chudé či válkou, násilím nebo hladem sužované země dopustí nějakého přestupku: “Poslal bych na ně Hitlera, ten by je všechny naházel do plynové komory a byl by klid”. Jak často jsem už podobné výroky slyšel! A bylo nemálo těch, kteří je považovali za vtipné a ze srdce se u toho smáli! A to jsme již víc než 70 let od skončení druhé světové války, když (snad) opravdu každý ví, jakých zločinů proti lidskosti se Hitlerova mašinérie s jeho posluhovači dopustila. Nikdy nesmíme bránit zlo, ať už se jej dopouští kdokoliv!

Pamatuji si na jednu zdánlivě malichernou událost krátce po tom, co jsem kdysi po své emigraci do Rakouska obdržel politický azyl. Jel jsem ve Vídni tramvají a potkal jsem tam krajana z ČSSR, který jej obdržel rovněž. Věděl jsem o něm, že chce studovat teologii a stát se knězem. Během jízdy byl nervózní, jel totiž načerno a pořád se ustrašeně rozhlížel, jestli do tramvaje nenastoupí revizoři. Když jsem ten jeho strach viděl, řekl jsem mu: “Tvou odvahu bych chtěl mít. Víš, jak na tom jako uprchlíci jsme. Když se dopustíme nějakého přestupku, byť je to jen jízda načerno, tak nám hrozí ztráta azylu a možná i vyhoštění z Rakouska!“ S podivnou hořkostí, se směsí strachu a ignorace se na mé poznámky jen zašklebil. Vtom ale do tramvaje opravdu přistoupili dva revizoři a začali kontrolovat jízdenky ještě dříve, než se tramvaj rozjela. S rychlostí kosmické rakety vystartoval ze svého sedadla a na poslední chvíli se mu podařilo vyskočit z tramvaje a utéct… Pak jsem ho velmi dlouhou dobu neviděl a teprve později jsem se dověděl, že teologii nedostudoval a knězem se nestal. Co dělá dnes, nevím.

Třetí, „klasický“ příklad zhoubné paušalizace jsem zažil nedávno, když se mým známým, které pravidelně potkávám na nedělní mši v kostele, narodilo páté děťátko. Šel jsem po mši za otcem dítěte, který byl v kostele sám se čtyřmi dětmi, ještě bez manželky a novorozence, abych mu poblahopřál a vyslovil potěšení z toho, že se jim narodilo děťátko. Když jsem pak odcházel, kdosi, kolem něhož jsem šel a který viděl, že jsem novopečenému tatínkovi gratuloval, prohodil, aniž by mne přímo oslovil: „To je nezodpovědné, mít v dnešní době tolik dětí!“ Podíval jsem se, kdože to říká. I tohoto člověka jsem znal. Z kostela. Upřímně řečeno, za to, co řekl, mi ho přišlo líto. Tak strašně líto, že jsem neřekl nic a šel dál.

Ano, až tak daleko jsme dnes ve svém egoismu došli, že se ani nedokážeme upřímně radovat s těmi, kteří se radují z narození dítěte. Když se ale tak nad těmito a jinými „paušalizacemi“ zamýšlím (slýcháme je kolem sebe téměř dennodenně, a vůbec nemusíme jít ani do světa politiky, ani do světa sportu), tak mi je všech těch, kdo je pronášejí (včetně mě), velice líto. Je to jen praubohá, slepá projekce našich vlastních neschopností, zbabělosti a egoismu!

Peter Žaloudek, začátek roku 2019, Vídeň