Karel Kryl

Vzpomínka na Karla Kryla a osobní komentář k výročí jeho úmrtí

3. března jsme si připomněli 25 let od smrti Karla Kryla - jak ho nazývá jeho skvělý životopisec Vojtěch Klimt „nechtěným svědomím českého národa“.Kryla jsem miloval. To kvůli němu jsem se naučil hrát na začátku svého gymnaziálního studia v roce 1973 na kytaru a dlouhá léta jsem pak hrával jeho písně, a také výtvory jiných autorů, především Jaroslava Hutky a Vlastimila Třešňáka. Kryl je pro mne člověkem, se kterým jsem byl bytostně téměř ve všem „zajedno“.

Na Kryla nadával již začátkem 70. let kdekdo. Neměla ho ráda velká část česko-slovenské populace a vadil i části tehdejší emigrace, lezl jí na nervy. Když přišel do Prahy při lámání režimu v roce 1989, byl slavnou osobou. Dodnes si pamatuji jeho vystoupení na Václavském náměstí po boku Václava Havla i trapné setkání s Karlem Gottem. Brzy však upadl do nemilosti jak u Havla a tehdejší vládní garnitury, tak, žel, i u velké části českého národa. Byl to prorok. Jeho protestsongy z let 1967-1970 patří mezi to nejlepší, co kdy český básník napsal (připomíná mi to písňové texty Boba Dylana, který za ně dostal v roce 2016 Nobelovu cenu za literaturu). Jeho politické komentáře z let působení v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově, ale i ty z doby po pádu komunismu, patří mezi ty nejbrilantnější, jsou nekompromisně pravdivé vůči ohýbání hřbetů většiny československé populace v letech tzv. normalizace, tedy po invazi vojsk sovětské armády do Československa. Říkal věci narovinu. Zpět do republiky se vrátil po 20 letech, obohacený o zkušenost exilového života ve fungující německé demokratické společnosti, viděl dopředu a věděl také, o čem je demokracie. Stal se nepohodlným, nechtěným, vykázaným kamsi do kouta, mnozí ho oštemplovali razítkem „zatrpklý“. Z mého pohledu, ale i z pohledu pana Vojtěcha Klimta, však zatrpklým nebyl. Byl jen zhrozen z toho, jakým směrem se český národ ubírá. Dovolím si citovat pana Klimta: „Kryl pojmenovával jasně už tenkrát, dávno před amnestií v roce 2013, že klausovské komputerové myšlení s heslem ‚peníze nesmrdí‘ legalizovalo investice nových a staronových mafií a transformaci kapitálu a silnou ruku. Říkal tomu ‚arogance mocných a moc opilých‘, ‚ukradená revoluce‘, ‚gangsterský stát’. Dnes to zní skoro banálně a neobjevně, tenkrát ale za to byl vystrčen na hanbu do kouta zapomnění, za to, že ruší klid k práci. Přitom jen málokdo si ve službě vlasti odsloužil tolik co on, jen málokdo onu službu bral tak vážně a neslevil z principů a hodnot. Co našel po návratu do rodné země a uklidnění situace? Zemi LHOSTEJNOST, tak tomu říkával. Zemi lidí, co jdou s davem, nechají se vést a všechno jim dokáže být jedno i ve svobodných poměrech. Nemají zájem sami k něčemu společnému přispět, nesnesou pohled do nastaveného zrcadla. Kryl tvrdil, že demokracie je nepohodlná a vyžaduje angažovaného občana. Kdo o to stál? Ostatně, kdo o to stojí dnes? Není divu, že pak dokázal být protivný, zklamaný, frustrovaný a smutný. Dávali mu to pěkně sežrat! Dnes by Kryl vadil úplně stejně. Říkal by to, co nechceme slyšet. Boural by svůj pomník, který si kdekdo chce přivlastnit ve jménu úplně jiných cílů. Vyzýval by k aktivitě, k protestu proti narušeným principům, volal by mocné i nás samotné k odpovědnosti. Zpíval by, že jsou ‘šerif i soudce – gangster, oba řádně zvolený, a lidi strachem nezdraví’. Ptal by se, proč už zas ‘vrah o morálce káže’ a proč nám to nevadí. Kdo se zeptá místo něj?”

Vzpomínám si na svoje setkání s Karlem Krylem krátce před jeho smrtí. Byl jsem zrovna v Praze a v knihkupectví si zakoupil knihu Půlkacíř, kterou mi za zcela výjimečných okolností podepsal. Bylo to v době, kdy na Kryla již kdekdo nadával. Upadl do nemilosti jak u politiků, tak u velké části národa, a novináři se vyžívali v tom, jak ho co nejlépe pomluvit, zesměšnit, zkritizovat jako „zatrpklého, mentálně zestárlého, neschopného přizpůsobit se novým demokratickým podmínkám v Československu”. Jako člověka neustále kritizujícího, člověka, který se nedokáže těšit z výdobytků „sametové revoluce“…

Po pádu komunismu jsem mnoho let jezdíval s manželkou jednou za měsíc do Prahy navštěvovat její staré rodiče, a při té příležitosti jsem si vždycky koupil několikery noviny, deníky i týdeníky, abych měl o dění v Československu jakýs-takýs přehled. V týdeníku Reflex (datum vydání si již nepamatuji) byl o Krylovi dlouhý, nepříjemně kritický článek odpovídající duchu těch, u kterých upadl v nemilost. Pobouřil mě natolik, že jsem doma ve Vídni sedl k psacímu stolu a napsal jakousi Krylovu obhajobu a snažil se vysvětlit, proč je takový. Že je to z mého pohledu zcela normální, když člověk jako on vidí tu masu zdeformovaných lidských charakterů od začátku tzv. normalizačních opatření režimu v 70 letech až do pádu komunismu v roce 1989. Manželka můj text četla, korigovala mou češtinu, a zároveň mě upozornila, že mi to asi nikdo nevytiskne, protože zcela otevřeně kritizuji českou společnost. Text opravdu nevytiskli, ale redaktor Reflexu byl natolik seriózní, že jej poslal Karlu Krylovi do Německa. Kryl mi pak napsal nádherný list. Bylo evidentní, že má „obhajoba“ pohladila jeho duši. Svůj dopis nadepsal slovy: “Petře, chlapi nebrečí, chlapi se perou…”

No a krátce nato jsem byl v Praze, v knihkupectví si koupím knihu Půlkacíř, jdu zamyšlený Celetnou ulicí a proti mně kráčí Kryl. On neznal mne, já znal jeho. Celý u vytržení jdu k němu, představuji se mu a říkám: “Pane Kryle, já jsem nějaký Žaloudek z Vídně, nedávno jsem se vás pokoušel zastat v Reflexu, a vy jste mi pak napsal krásný dopis.” Kryl, zjevně potěšený a dojatý, mne objal. Bylo to nádherné setkání…

Za všechny dva Krylovy citáty:

1) „Politikům se nevěří, politikové se kontrolují. Věří se v Boha, věří se v přírodu, věří se v krásu, věří se v myšlenku, ideu. V politika se nevěří, a kdo v něho věří, je idiot!“

2) „Sametem se dá krásně škrtit a dusit. A do sametu se koneckonců balily uťaté hlavy. Tady ale jako by nebyl nikdo vinen zradou, stavem této země. Lidé vidí bývalého tajemníka, jak si hoví dál, momentálně coby podnikatel. Jak chcete, aby vyrostla nová, lepší generace, když se každý může přesvědčit, že se vyplácí lumpárna, a ne poctivost, a že žádné přikázaní není svaté, že morálka je přežitek. Nelze očekávat jakékoli vzepjetí ducha…”

Závěr

Nemohu se v žádném případě s Krylem srovnávat, jsem až příliš obyčejným člověkem, ale jedno vím jistě: Jsme si bytostně podobní v tom, že i já jdu již od svých gymnaziálních studií cestou, kterou většina nechodí, a říkám věci, které většina neříká a nechce slyšet. Vím velice dobře, že narážím, že jdu proti zdi, jak tehdy za komunismu, tak i nyní u mnoha lidí. Ale ani já jsem nikdy nechápal tu ztrátu paměti u oné většiny národa, která volila Klause, později notorického alkoholika a lháře Zemana, nedávno Babiše, a nyní, téměř 30 let od pádu komunismu jí nevadí vláda vedená tímto bývalým spolupracovníkem StB (slovenský ÚPN to řekl jasnou řečí!), člověkem, který lže ohledně evropských dotací na jeho tzv. Čapí hnízdo, jemuž patří některá média a téměř půl republiky. Dochází tím k tzv. střetu zájmů a on by v žádném případě neměl být premiérem vlády.  Nechápu, jak to může být většině českého národa lhostejné, když akceptuje vládu podporovanou komunisty, vládu, která chce zdaňovat finanční restituce církvi za ukradené majetky. Ani já jsem nikdy nechápal tu českou vypočítavost – někdy se tomu říká “vyčůranost”: na jedné straně chtějí být v Evropské unii, čerpat peníze (kde by dnes byla česká ekonomika bez finanční pomoci EU!), ale na druhé straně ignorovat, bojkotovat politiku solidarity EU, nechat se zmanipulovat strachem a falešnou propagandou o zločinnosti muslimů, atd.…

Ano, je to nepohodlné, když se k tomu všemu vyjadřuji, je mi jasné, že to skoro nikdo nechce slyšet. Ale ani já jinak jít a smýšlet nemohu. Svědomí, přes které, a tomu pevně věřím, ke mně promlouvá Bůh, je pro mne svaté. Díky, Karle Kryle, za tvé svědectví, za všechny tvé nádherné písně a politické komentáře, za tvou inspiraci pro mne a také, jak věřím, i pro mnohé jiné!

Peter Žaloudek, Vídeň, březen 2019