Renata Schmidtkunz - Nebesky svobodní

Proč znovu potřebujeme víc transcendence

Již víckrát jsem se zmínil o tom, že mou oblíbenou rozhlasovou stanicí v Rakousku je stanice Ö1. Televizi nemám, zato ale opravdu rád poslouchám tuto stanici, která je hodně konzervativní v tom smyslu, že se věnuje tématům, která jsou dlouhodobě aktuální a důležitá pro život ať již z hlediska filozofie, vědy, teologie či umění, nebo z pohledu historie a politologie. I při zcela náhodném sledování této stanice posluchač okamžitě zaznamená, že se liší od těch komerčních, od šíření tzv. rychlokvašných komentářů denních událostí. Posluchač, který ji nezná a náhodně si ji naladí, si tuto stanici buď okamžitě zamiluje, anebo si řekne, že ho to nezajímá, že je to příliš suché...

Diskuse a mnohé další pořady jsou pro mne inspirativní, často z nich čerpám inspiraci pro své úvahy a texty. Mezi oblíbené pracovníky tohoto rozhlasu patří také paní Renata Schmidtkunz, která zde pracuje od začátku 90. let jako moderátorka, redaktorka a režisérka dokumentárních filmů. Do širší povědomosti posluchačů rádia Ö1 se dostala svými pořady Im Gespräch(V rozhovoru), jimž se věnuje od roku 2012. K mikrofonu si zve osobnosti (nejen rakouské) z akademických kruhů z oblasti filozofie či pedagogiky, známé umělce, spisovatele a básníky. Každý její rozhovor je pro mne jako hodina výuky na univerzitě. Dozvídám se věci, o kterých mnohokrát nemám ani potuchy, které mi doslova otvírají nové obzory. Na základě své erudice a zkušeností z rozhovorů vydala knihu Nebesky svobodní‑ Proč stále častěji potřebujeme transcendenci(Himlisch frei – warum wir wieder mehr Transzendenz brauchen. Edition a, 2019: www.edition-a.a). Dodávám jen, že paní Schmidtkunz je dcerou německého evangelického faráře, vystudovala žurnalistiku a evangelickou teologii. Je autorkou mnoha dokumentarních filmů, ale také knih, za svou činnost obdržela několik cen, pro německy mluvícího čtenáře vřele doporučuji wikipedii s množstvím informací o ní.)

Titul knihy je hodně provokující. Z vědeckého pohledu je jakoby „odkrášlením“ světa a automaticky tak předem upadá do nemilosti. Mnozí jej budou vnímat jako trapný. Renata Schmidtkunz si je toho vědoma, a přesto se pro tento titul rozhodla. Říká, že ten, kdo žije či hledá jen materiální, jednorozměrný život, se stává lehce manipulovatelným, zatímco v transcendenci, v myšlení, které přesahuje nás samé, leží síla stát se plně svobodným a zároveň dobře ozbrojeným pro konfrontaci s odporem.

V knize vysvětluje výběr svého názvu podrobněji, když cituje velkého švýcarského protestantského teologa 20. století Karla Bartha, který slovo „Transzendenz“ použil pro poznávání Boha, o kterém nemůžeme říci vůbec nic, protože mezi Bohem a naším myšlením je obrovská, hluboká propast. Zároveň ale říká, že výraz „Transzendenz“ označuje schopnost zamýšlet se nad tím, co nás přesahuje. Tuto schopnost, tento dar jsme dostali všichni, je to bytostná součást naší lidskosti. Znamená to tedy, že můžeme doufat, že můžeme toužit, že jsme schopní mít vize a také utopie. To nás pak vede k tomu, že jsme schopni nahlas vyslovit myšlenku, že svět, ve kterém žijeme, není naším světem, protože bychom chtěli mít svět spravedlivější, svět, ve kterém se bude všem lidem vést dobře.

Renata Schmidtkunz konstatuje, že zhruba před 15 lety se stalo něco, co v lidech dřímalo již od konce 80. let. Nastalo období, trvající dodnes, kdy politikové pořád opakují výrok tehdejší britské premiérky: „There is no alternative“. Neexistuje žádná jiná alternativa k tomu, co teď děláme nebo co jsme se rozhodli učinit, a to je začátek neoliberalismu. Říkáme-li, že transcendence je něco nepojmenovatelného, či to, co nemáme k dispozici, automaticky tím říkáme, že transcendence souvisí s Bohem. Zároveň se ale vytváří jakýsi nový fenomén, neboť chceme-li o Bohu mluvit, tak je nám to trapné, protože jsme již v našem vědeckém, empirickém, pozitivistickém či badatelském vnímání světa zašli tak daleko, že už zde vůbec není místo pro Boha, protože jeho existenci nemůžeme dokázat. 

Tato dcera evangelického faráře a někdejší studentka teologie tvrdí, že víra v Boha je to nejlepší, co ji mohlo v životě potkat. Přitom se vůbec nepovažuje za aktivního, praktikujícího křesťana. To největší štěstí, říká, ale cítí v tom, že od dětství byla vychovávána tak, že ve výrazu Transzendenz vnímala nový myšlenkový způsob, myšlenkové možnosti – Denkweise, Denkmöglichkeit. Bůh je pro ni myšlenková možnost – ta největší, nejobsáhlejší a možná i ta nejhezčí. V každém případě je to pro nás lidi největší myšlenková šance přesáhnout sebe sama, jít mnohem dál než jen tam, kam naše poznání dohlédne, nad to, co si můžeme ohmatat, nýbrž tam, kde se smíme zamýšlet i nad nepoznaným, nad pozadím toho, co známe, zamýšlet se nad alternativami. „Myslím, že pokud lidé nebudou mít hlavu v oblacích a zároveň stát nohama na zemi, bude to pro nás strašně smutný a těžký život,“ říká paní Renata.

Podtitul knihy zní: Proč znovu potřebujeme transcendenci. Autorka říká, že to, co nám velice často chybí, je uvědomění, pro někoho už víra, že ke každé situaci v životě existuje alternativa. Ta existuje např. i k dnešnímu obrazu světa, který se již pomalu dusí ve smrtelných křečích, zapříčiněných lidmi, kteří si myslí, že oni mohou vše, že jim patří vše – přírodní zdroje, hlavně ropa, voda, vzduch, teritorium, a takoví lidé pak ohrožují nejenom celou planetu Zemi, ale i všechny její obyvatele. „Proti těmto lidem a tomuto trendu myšlení se bouřím celou svou bytostí a říkám: Nenechme se manipulovat, nenechme se zotročovat myšlením jiných, začněme sami uvažovat, uvažovat jinak, postavme se tomuto trendu. To, co zde je a co máme k dispozici, zde není proto, abychom to ihned sami konzumovali či si to podmanili. To, co si můžeme dovolit, neznamená, že si to také musíme dovolit. Začněme myslet jinak, vytvořme si odstup od takového myšlení, trendu, začněme být vděční za to, co máme, mysleme více na jiné, mějme k nim respekt, učme se pokoře. Ne v tom smyslu, že se budu ponižovat či dělat menším, ale ve smyslu radostného uvědomování, že všechno, co bychom si mohli užívat či mít my sami pro sebe, je zde také pro druhé, pro všechny, kteří si to z různých důvodů nemohou dovolit. Vždyť i oni mají stejná práva, stejný nárok jako my...“

Výraz „Transzendenz“ má v sobě samozřejmě i politický náboj. Renata Schmidtkunz říká, že v minulosti existovaly a i dnes stále existují režimy, které potlačují jisté skupiny umělců, hlavně spisovatele, básníky, ale také hudební skladatele, protože měly strach, že budou podkopávat jejich autoritu ve výkonu neomezené moci. Cituje německého filozofa Petera Sloterdijka, který tvrdí, že zde byli a stále jsou političtí vůdci, kteří chtějí ovládat tzv. absolutní svět – „absolute Welt“, a chtějí mít kontrolu nade vším. Tedy i nad tím, co ještě nebylo prozkoumáno. Když dopustíme, aby byl svět takto „seřazen“ a uzavřen do již „hotového celku“, důsledkem bude ztráta víry v to, co je alternativní.

V knize je Renata Schmidtkunz hodně osobní. Mluví o bolestných zraněních vlastní matky, která byla jako neplnoletá zneužívána svým otčímem. Když pak náhle zemřela v době, kdy Renata čekala první dítě, církev se k její památce zachovala velice chladně. Měla sice hezký a na rituály bohatý pohřeb, ale byl to pohřeb hodněsmutný, neosobní, téměřnereligiózní, ve smyslu, jako by v něm chybělo duchovno, vyspořádání se s bolestí a naděje na radostné setkání s Bohem. To Renatu zranilo, a od té doby je i ona sama značně kritická k instituci církve. Mluví o lidech, příp. o autorech, kteří ji kdy inspirovali a motivovali, a mluví také o víře a náboženství ve svém životě. Role náboženství je pro ni velice důležitá - klade ho dokonce na stejnou úroveň jako sexualitu. Náboženství podle ní stále vyslovuje otázku, proč jsme tady, odkud pocházíme, kam jdeme, a snaží se také pochopit naši nefyzickou identitu. Celá naše vnitřní stavba, kterou si po staletí budujeme pod vlivem křesťanství, ale i jiných náboženství, svědčí o nesmrtelné duši, jakési vnitřní síle a schopnosti - té schopnosti, která razí cestu vpřed, protože je schopná se zamýšlet sama nad sebou a zároveň přesahovat sebe samu a objevovat neobjevené. „V mém životě jsem náboženství nikdy nevnímala jako cosi, co mne svazuje, omezuje, či ze mne dělá otroka, ba právě naopak: náboženství mi otevírá nové obzory, pomáhá mi tvořit si vize a vzbuzuje rostoucí touhu po svobodě. Někdo by mohl říct: Schmidtkunz měla štěstí, já však vnímám náboženství zcela jinak. OK, to akceptuji. Osobně si ale myslím, že i všechno to negativní, co s sebou církevní tradice a náboženství nese a co vůbec nechci ignorovat, člověku nebrání v tom, aby se i nad ono negativní dokázal povznést a hledat alternativy,“ říká paní Schmidtkunz. „Jakékoliv náboženství má pro mne smysl jen tehdy, přetváří-li lidi-egoisty v lidi-altruisty schopné budovat a udržovat vztahy, v empatické bytosti. Nejsem věřící v tradičním smyslu, ale mám obrovskou úctu k ženám a mužům, které náboženská víra zformovala k solidaritě, ke konání charitativních a milosrdných skutků. Lidé, kteří o sobě říkají, že jsou božími tvory, se pro mne stávají věrohodnými jen tehdy, když toto označení chápou jako vyvolený stav také pro všechny ostatní lidi. Mé vnímání se nesrovnává s tím, když na jedné straně někdo sám sebe označuje za křesťana či křesťanku, ale svým chováním jiným lidem škodí, když přímo či nepřímo přispívá k diskriminaci jiných kvůli barvě pleti, náboženství, sociálnímu statutu, nebo svým způsobem chování způsobuje něčí bídu, či když chladnokrevně a neuváženě devastuje přírodu pro maximalizaci svých vlastních zisků“, dodává. 

Na jiném místě píše: „Nekonečnost je protiklad moci. Jsem přesvědčena o tom, že i to, co se v církevní tradici dnes právem označuje za hrozné a odporné, nebylo vlastně nic jiného než snaha upevnit, zakotvit, zpřízemnit nekonečnost zde na pomíjivé Zemi. A tato snaha byla strašným omylem.“

Kniha paní Renaty Schmidtkunz není náboženská ani teologická, a není to ani kniha moralizující, natož učebnice. Je to pohled na život, o který se se čtenářem dělí vysoce vzdělaná, inteligentní a úspěšná redaktorka, která je schopna naslouchat jiným, a z jejich zkušeností pak zobecňovat a kategorizovat moudré a praktické úvahy o životě. Četba této knihy je nesmírně zajímavá a poutavá. Přál bych si, aby kromě německy hovořících čtenářů mohla inspirovat a nadchnout také čtenáře české, či čtenáře mluvící jinými jazyky.

Peter Žaloudek, Vídeň, březen 2019