Timothy Snyder: „Cesta k nesvobodě“ - o Rusku, Evropě a USA

Nejsem ani politikem, ani politologem, ani odborníkem na historii. Zažil jsem ale na vlastní kůži a ve vlastní rodině totalitární komunistický systém, proti kterému jsem bojoval, jak to jen bylo v mém mladém věku možné. Studoval jsem teologii, nejdříve v komunistickém Československu ve skrytosti a pak v emigraci v Římě oficiálně, a působil jako kněz ve Vídni, kde dodnes žiji. Život na Západě jsem si zamiloval od prvního okamžiku emigrace. Otevřel mi nejen svět možností a svobod, o jakých se mi v ČSSR jen mohlo zdát, ale umožnil mi také stát se aktérem, a nejen němým pozorovatelem, na scéně otevřené, demokratické a dialog hledající společnosti. Proto se již léta vyjadřuji k tomu, co bytostně vnímám jako boj za pravdu a hodnoty. A tak se ke mně dostávají texty či fakta, která korespondují s mým nitrem. O nich dále přemýšlím, zapracovávám je do vlastních textů, které pak tu a tam publikuji. Před pár dny jsem zcela náhodou zaslechl v mém oblíbeném rakouském rozhlase Ö1 rozhovor s americkým historikem Timothy Snyderem, profesorem na Yalské univerzitě, o jeho nejnovější knize, přeložené do němčiny pod titulem Der Weg in die Unfreiheit (Cesta k nesvobodě) pojednávající o Rusku, Evropě a USA. Timothy Snyder je odborníkem na dějiny států postkomunistické východní Evropy a na téma holokaustu. Kromě toho, že přednáší ve své rodné zemi, je také členem Institutu pro vědu na Vídeňské univerzitě. Rozhovor mne natolik zaujal, že jsem si ho pak zpětně vyhledal na portálu ORF a autenticky z něho přeložil několik myšlenek. Nabízím je nyní k zamyšlení. Ten rozhovor uvedl redaktor rakouského rozhlasu slovy uvedenými v následujícím odstavci:

Západ měl téměř vždy své mocné nepřátele, ale po skončení studené války v roce 1989 se na to rychle zapomnělo. Po vítězství liberálních demokracií se očekávala globální mírumilovná budoucnost. Ale to byl omyl. Od okamžiku, kdy se ujal moci Putin, se vlna autoritářství řítí od východu na západ. Zachvátila Evropu a nyní zakotvila v osobě Donalda Trumpa v USA. Některé instituce Západu škodí samy sobě, nejnověji jsou ale napadány a blokovány hackerskými útoky přes internet či externími financemi pravicových populistů. Jak nebezpečná tato situace je, o tom se zmiňuje americký historik Timothy Snyder ve výše zmíněné knize.

„To, co se právě děje, není žel jen špatné, ale je to především zcela pošetilé a bizarní. Mám tím na mysli ruskou „putinovskou politiku“, která se téměř ztotožňuje s americkou politikou Donalda Trumpa. Je to politika, která se snaží na jedné straně neutralizovat jak protivníky uvnitř svého národa, tak i vnější nepřátele. Vnější nepřítel je především Evropa, i když mnohem větší hospodářské nebezpečí hrozí z Číny. Bizarní na této politice je eliminace faktů prostřednictvím krkolomných narativních konstruktů. Praktikování tohoto způsobu politiky je mnohem jednodušší a efektivnější než poskytovat ověřené informace třeba o vzájemných obchodních deficitech. Politika posledních 30 let je poznamenána dvěma myšlenkovými modely: „politika nevyhnutelnosti“ (něco, čemu se nelze vyhnout) a „politika věčnosti“. Západ se rozhodl pro „politiku nevyhnutelnosti“: po pádu komunismu již neexistuje žádná alternativa ke kapitalismu. Budoucnost je jen množení současného: růst a blahobyt lze plánovat a ovlivňovat. To se ale ukázalo jako omyl. Vladimír Putin, který se na začátku své politické kariéry silně orientoval na Evropu, brzy pochopil, že s takovou politikou v Rusku neuspěje. A tak rychle přehodil výhybku směrem k „politice věčnosti“. Tato politika se nedívá do budoucnosti, ale oslavuje minulost. Nejsme odpovědni za to, co děláme, říkají představitelé této politiky, ale jsme oběťmi toho, co nám způsobili jiní. 

Tato politika vychází z fašistických ideologií Ivana Iljina (1883-1954), který pobýval v letech 1920-1930 v exilu v Německu a který formuloval své teze vycházeje z chladnokrevných politických závěrů prošpikovaných zbožnými náboženskými fantaziemi Carla Schmitta (1888-1985). Putinovy řeči jsou plny citátů těchto myšlenek. S Donaldem Trumpem mají společné to, že i on se považuje za politika „věčnosti“ a filozofie nehraje v jeho myšlení žádnou roli. Základem tohoto myšlení je, že fakta nejsou reálná, ale že jedinou reálnou skutečností je Boží všemohoucnost a že jedinou cestou k nastolení Boží všemohoucnosti je budování všemocného státu. Je to velice pohodlné stanovisko, protože „ignorují-li se fakta, nemůže vládce udělat nic špatného“. Svět je zkažený a zlý a jediným východiskem je silný stát. Takhle funguje v Rusku putinovská politika. Fatální ale je, že tato jeho politika nachází své příznivce i na Západě. Funguje totiž jen tehdy, neexistuje-li již žádná alternativa. A zde se nacházíme na cestě k nesvobodě. Rusko chce prezentovat současnou podobu evropské integrace jako model, který selhal a nemá budoucnost. Pomáhá si jednak sexualizací, tedy tím, že demokraty všeobecně označuje za homosexuály. V analogii k antisemitským heslům o celosvětovém destruktivním vlivu židovství mluví o Weltschwulentum, tj. o celosvětovém homosexualismu. Na druhé straně si Putin libuje v alianci s pravicově-populistickými stranami, či podpoře brexitu s úmyslem rozbít Evropu. „Politika věčnosti“ potřebuje neustále nějakou inscenaci, protože nemá žádné odpovědi na otázky současné doby. Přepadení Ukrajiny, zapojení do bojů v Sýrii, vměšování do politiky Evropy a USA, to všechno jsou inscenační postupy, pomáhající vyhnout se faktu, že ve vlastní zemi, tj. v Rusku, tato politika selhala. 

Donald Trump do konceptu této politiky dokonale zapadá. Putin si přál mít Trumpa americkým prezidentem, a to se mu splnilo. Neexistuje žádný úspěšný byznysman Donald Trump, to je jen fiktivní figura, kterou si vymyslela média. Ve skutečnosti je Trump zkrachovalý byznysman, který může existovat jen díky ruským penězům.“ 

Snyderova analýza celosvětové politiky je deprimující. Jednak proto, že Putin, Trump, či někteří evropští pravicoví populisté jsou prostě takoví, jací jsou. A člověk, který jejich politiku odmítá, si musí okamžitě uvědomit, že spoustě lidí tato politika vyhovuje a vůbec jim nevadí, když tito politici lžou a manipulují. Vůbec je netrápí ani nedostatek statečných, upřímných a pravdomluvných politiků. Deprimující je ale také to, že Snyder ve své knize předkládá ověřené citáty a fakta brilantním spisovatelským způsobem, takže se to čte skoro jako detektivka. Má snad mít jeho čtenář strach z budoucnosti či propadnout depresi? Sám autor k tomu řekl: „Předkládám čtenáři smutná fakta nejen jako varování před tím, co se může stát, ale také proto, abychom se stali optimisty a začali budovat pravdivější a lepší svět…“

Peter Žaloudek, Vídeň, 23. září 2018.

Zpracováno podle relace v radiu Ö1, vysílané 21. září 2018 v 9:05 hod.