Při letošní pouti jsme byli ve Vambeřicích, v Neratově a v Králíkách

Někdy brzo po Velikonocích přišel otec Ludvík se zprávou, že v Říčanech padl návrh navštívit během chystané letošní pouti Horu Matky Boží u Králík a Neratov v Orlických horách. Jsou to poměrně vzdálená místa, odhadoval jsem, že tam cesta autobusem potrvá jistě několik hodin. Ale při loňské pouti na Turzovku to bylo podobné. Ta pozitivní zkušenost mi dodala odvahu, abych přidal ještě třetí cíl – Vambeřice v Dolním Slezku. Od Neratova jsou přes Orlické hory vzdáleny jen asi 40 km, tak se to snad dá zvládnout. 

Navštívit Vambeřice jsem toužil už více roků. Před několika léty při pročítání knínické farní kroniky jsem se dověděl i o poutnických aktivitách našich předků. Nejenže konali časté poutě do blízkých poutních míst (Vranov u Brna, Křtiny, Přibyslavice), vydávali se i mnohem dál, např. na sv. Hostýn, občas dokonce až za hranice. Zmiňovaný byl Šaštín na Slovensku (tehdy v Uhrách), Maria Zell v Rakousku a právě Vambeřice. 

K našim se přidávali i poutníci z okolních farností. Na úvod se všichni sešli v kostele, kde pan farář sloužil vstupní poutní mši sv. Po ní poutníky doprovodil na konec obce k Boží muce se soškou Panny Marie na Oulehlách. Dnes je to uvnitř zastavěné části, tenkrát to bylo už “za dědinou”. Všichni si klekli, pomodlili se a pan farář jim na cestu požehnal. Cestu absolvovali pěšky, do Vambeřic putovali 10 – 12 dní, totéž pak nazpět. 

Mně na tom fascinovala ještě jedna drobnost. V kronice se uvádělo, že “vůdcem” poutě býval Bedřich Dufek (řečený Nečas), půlláník z čísla 60 – můj pradědeček! Takový člověk fungoval při každé pouti, šel většinou vpředu a jako předříkávač vyvolával slova písně, kterou právě zpívali. Poutníci se během poutě modlili i během chůze a nahlas, v čele s sebou nesli křížek a dokonce nějaké menší korouhve. Když si to člověk představí, taková pouť musela být velmi náročná jak po fyzické stránce tak časově. 

Při naší cestě autobusem to potvrdil i pan L. Polanský z Říčan. Uvedl vzpomínky jednoho svého starého přítele (už zemřelého), který se jako mladík podobné pouti do Vambeřic zúčastnil s říčanskou poutnickou skupinou. Od rodičů dostal pár korun, aby si tam na místě mohl koupit něco na památku, případně k jídlu. Když však dorazili na místo, měl svoje boty zcela rozedrané. Na to, že by se v nich mohl vydat na zpáteční cestu, nebylo ani pomyšlení. Musel si “na památku” koupit nové. 

Městečko Vambeřice bylo kdysi spolu s celým územím Kladska součástí Čech, resp. rakouské monarchie, však leží jen 15 km od Broumova. Celé Kladsko mělo tenkrát silný český charakter, m.j. na to vzpomíná i babička při vyprávění dětem ve známé knize Boženy Němcové. 

Po ukončení tzv. Sedmileté války v roce 1763 musela Marie Terezie toto území přenechat Prusku, ale Vambeřicím pořád zůstalo české jméno. K dalším změnám došlo až po druhé světové válce. Německé obyvatelstvo odtud bylo odsunuto a současně sem byli přesunuti Poláci z východních částí polského území, které zabral Sovětský svaz. Tehdy bylo zavedeno současné oficiální polské jméno Wambierzyce. 

Dlouhá staletí jsou Vambeřice oblíbeným poutním místem. Způsobila to legenda z 12. století, podle které se zde slepému Janu z Ratna zjevila Panna Maria a on následně nabyl zraku. Brzy po tom zde byla postavena dřevěná svatyně. Teprve o celých šest století později byl na počest Panny Marie vybudován rozsáhlý barokní chrám zasvěcený Matce Boží. 

Chrám se v roce 1936 stal bazilikou. Uvnitř se nachází soška Panny Marie z lipového dřeva, kterou v roce 1980 papež Jan Pavel II. korunoval. 

Z náměstí vedou k bazilice masivní široké schody v počtu 57. Toto číslo se dá chápat jako součet tří symbolických sčítanců s náboženským významem: 9 andělských chórů, 33 let života Ježíše Krista a 15, věk, ve kterém Panna Maria počala Ježíše Krista. 

V okolí baziliky postupně vznikaly kaple a kapličky, mnohé byly postaveny jako součást obytných domů. Stojí tu několik linií křížových cest, které se vzájemně “proplétají”. Uvádí se, že celkově tu je 140 zastavení, a to nejen s pašijovými výjevy. 

Okolní kopce nesou jména s biblickou tématikou (Tábor, Sion, Oreb), potok protékající městečkem se nazývá Cedron. Z těchto důvodů jsou Vambeřice označovány jako Slezský či Polský Jeruzalém. 

Toto všechno jsme si mohli po příjezdu do Vambeřic projít a prohlédnout. Na dobu kolem poledne jsme měli v bazilice rezervován čas ke mši sv. Celebroval ji otec Ludvík, ministrovali chlapci z Říčan. 

Po mši jsme nasedli do autobusu a vydali se na zpátrční cestu do Čech. Jihovýchodním směrem jsme jeli napříč Orlickými horami, které v rozpuku jara hýřily jemnými a jasnými barvami. Odměnou nám byly krásné výhledy, jindy jsme naopak projížděli úzkým údolím říčky Orlice a jejích přítoků. 

Druhým cílem naší poutě byl barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Jedná se o malou osadu, kterou ve středověku založili sem pozvaní němečtí skláři. 

Na konci druhé světové války bylo obyvatelstvo vysídleno a kostel sovětská armáda zapálila. Snahy o jeho opravu zmařily politické změny v roce 1948, kostel dál chátral, a nakonec z něho zůstaly stát jen obvodové zdi. 

V roce 1990 začal neratovskou farnost spravovat kněz Josef Suchár. Postupně inicioval obnovu kostela, i celé vesnice. Na obnoveném kostele je originálním způsobem řešena střecha, jejíž část nad presbytářem je skleněná ve tvaru kříže. Kostel začali znovu vyhledávat poutníci, postupně došlo k obnově duchovního života v místě. 

Obnova kostela není zdaleka hotová, přesto se tam konají církevní obřady. Při naší návštěvě jsme se nechtěně zúčastnili svatby se mší sv. Mohli jsme tiše postát a modlitbou při tom vzdát díky Bohu za dosud vykonané dílo obnovy a prosit za zdárné dokončení celého záměru. 

Poslední zastávkou byla Hora Matky Boží u Králík, na jejímž vrcholu stojí známý klášter. Prošli jsme zpřístupněný prohlídkový okruh – nádvoří poutníků, kapli Svatých schodů, část ambitů, a pomodlili se v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie. V něm je umístěn milostný obraz P. Marie Sněžné, který se už v dřívějších dobách stal hlavním cílem přicházejících poutníků. 

Prostory ambitů jsou dnes vybaveny stálou výstavou připomínající neblahé období padesátých let minulého století. Nařízením komunistické moci byli tehdy všichni příslušníci mužských řeholí při tzv. akci "K" v noci ze 13. na 14. dubna 1950 odvlečeni ze svých řeholních domů a soustředěni do několika "soustřeďovacích klášterů". Jeden z těchto koncentračních táborů byl zřízen právě zde na Hoře Matky Boží. Prostor poutního místa byl obehnán ostnatým drátem a v celém širokém okolí byly umístěny tabulky s varováním, že vstup do prostoru je zakázán. Protože objekt je zdaleka vidět, působilo toto rozhodnutí pro celý kraj velmi stísňujícím dojmem. 

Náš poutní autobus odtud zamířil k domovu. Čekala nás sice dlouhá cesta, naštěstí zpříjemňovaná zpěvem, modlitbou a vyprávěním. Počasí bylo příjemné, stejně jako atmosféra uvnitř. Cítili jsme ohromný vděk Bohu za tak krásný poutní den!