Kultura a politika

Salzburgské kulturní slavnosti 2018

Člověk by měl být nositelem pozitivních, dobrých zpráv. Těch negativních, nedobrých a strach budících informací je všude kolem nás víc než dost. Některé noviny neinformují prakticky o ničem jiném než o tom, kde kdo koho zranil, zabil, znásilnil, jaké neštěstí, s kolika zraněnými či mrtvými se kde událo. A jiné noviny zase nehorázným a téměř špiclovským způsobem pronásledují známé osobnosti, aby pak zveřejnily jejich fotografie dokazující, jak jsou nevěrní svým partnerům, jak se chovají nemorálně a nezodpovědně atd. A všeobecně platí, že dnešní politici, čest výjimkám, se předbíhají, komu z nich se lépe podaří zasít do společnosti strach, aby ji pak mohli snáze ovládat a manipulovat. A přitom je tolik problémů, kterými by se měl dobrý politik, dobrý vůdce zabývat, na které by měl reagovat a hledat řešení. Ale jak se zdá, na světě je dnes jen jediný problém: problém s uprchlíky -  s nimi, když je nikdo nechce a oni se nemají kam vrátit. A tak se pomalu ale jistě budují dva tábory lidí: jedni vehementně kritizují ty státy, které se chtějí k uprchlíkům chovat jako k lidem, a to i za cenu rozbití EU, zatímco ti druzí bubnují na poplach a žádají, aby se národy znovu mezi sebou domluvily, nerozdělovaly a nedistancovaly se, ale hledaly mnohdy i pracná společná a konstruktivní řešení.

Stalo se zvykem, že se prakticky v každé evropské zemi každoročně pořádají kulturní slavnosti na památku velkých uměleckých osobností, které se v ní narodili či tam žili. Některé z těchto akcí nepřesahují hranice vlastní země, jiné jsou celosvětově známé a uznávané. Mezi ty nejznámější patří nejenom v Rakousku, ale i na celém světě, salzburgské kulturní slavnosti, které se konají na památku Wolfganga Amadea Mozarta, jednoho z největších hudebních skladatelů všech dob. Každým rokem koncem července na nich vystupují nejznámější hudební tělesa světa, na prvním místě Wiener Philharmoniker, mnozí proslulí dirigenti, režiséři i operní pěvci. Každoročně se prezentují inscenace nových provedení klasických velkých oper, a někdy také zcela opomenuté, málokdy prováděné opery v tak výborném obsazení, že se zdejší pódium stane jakýmsi odrazovým můstkem pro tyto “bomby”, které pak přebírají další operní scény světa. Protože slavnosti mají v Rakousku i ve světě zcela výjimečný, vysoce nadstandartní umělecký význam, stalo se zvykem, že každoročně při jejich úvodu promluví některá celosvětově významná osobnost, ale také rakouský prezident a další řečníci. Téma jejich vystoupení většinou souvisí s nějakým fenoménem současnosti. Slavnosti tak získají nejenom kulturní, ale také kulturně-politický význam. Letos všichni řečníci zdůraznili, že kultura a politika se vzájemně prolínají i ovlivňují. Pro zajímavost připomínám několik významných řečníků minulých let: V roce 1975 vystoupil Carl Friedrich von Weizsäcker s přednáškou Tajemná skutečnost krásna, v roce 1992 dalajlama s přednáškou Lidské spolucítění a univerzální odpovědnost - základ štěstí a míru, v roce 1998 kardinál Franz König s tématem Evropa potřebuje novou tvář, v roce 2011 Joachim Gauck promluvil na téma Na odvážné čeká vězení. V roce 1990 se zde představil Václav Havel, jako jediný Čechoslovák v historii zdejších slavností, svou úvahou Konec poezie.

Protože všichni letošní řečníci, velké osobnosti, kterých si vážím, hovořili na téma, které je dlouhodobě také mým tématem, rád bych zopakoval některé jejich myšlenky. Myslím, že by stálo za to, nechat se inspirovat a nadchnout jejich názory.

Hlavním řečníkem byl Philipp Blom, Němec žijící ve Vídni, historik, novinář, spisovatel a překladatel. Podrobnosti o něm se dají lehce vyhledat na internetu. 

My všichni jsme dětmi osvěty – osvícenství

“Toto konstatování se stalo frází. Politici, novináři a historici mluví tak, jako kdyby to stále byla samozřejmost. Přitom ale právě současná doba tomu jasně odporuje, protože od konce komunistické totality nezažila západní civilizace takový útok na osvícenství, osvětu, jako právě teď. Osvícenství je především snahou mnohem více si vážit kritického myšlení, mít respekt před fakty, než jen ctít nějaké názory, předsudky, pocity, tradice či dogmata. Tento princip upadl do defenzivy: V časech tzv. fake news, kdy skutečná fakta jsou válcována prázdným žvaněním, kdy jakýsi americký prezident dennodenně sám sebe trumfuje nespočetnými lžemi, kdy vytrvalým šířením fám mnozí oprašují zastaralé fráze o tzv. celosvětovém židovském spiknutí za účelem vyvolat nenávist vůči Židům… Není třeba ve výpočtu pokračovat. Podobně také univerzální lidská práva se dnes zredukovala jen na jakési rétorické chlácholení. Je zřejmé, že globálně existuje dvoutřídní lidské právo. Ten, kdo se narodil na bohatém Západě, má jednoduše více práv, více svobod, více šancí, a to dokonce na úkor jiných. Univerzální myšlení a univerzální lidská práva byla přejmenována na singulární, na “návrat k sobě samému“, ke svému národu, k údržbě a kontrole hranic. Svoboda, rovnost a solidarita jsou zřejmě atraktivní a realizovatelné jen tehdy, budou-li chráněny zdmi či drátěným plotem, protože je to naše svoboda, naše rovnost. Ale jakou hodnotu má taková svoboda, když trvá na tom, že nemusí nic vědět, že nemusí být informovaná, že si jen chce lebedit ve své pohodlnosti? A jaká by měla být správná reakce na takové občanky a občany, pro které je jejich dospělost dotěrná, nepříjemná, svoboda příliš náročná, jedinečnost příliš podezřelá a pocitová pravda důležitější než pravda rozumová, podložená znalostmi a myšlením? V tomto kontextu nabývá věta My jsme děti osvícenstvízcela jiný význam. Pořád víc a častěji se klade důraz na první slovo: Myjsme děti osvícenství. Tedy žádní muslimové, žádní vetřelci s cizí kulturou, protože oni nejsou jako my, neprošli si osvícenstvím, nejsou schopní integrace, tak jen ať si zůstanou tam, odkud přišli. My si chceme zachovat to, co jsme si vybudovali, my zde zůstaneme. A tak se stává osvícenství zbraní pro zachování statu quobohatých a mocných. (…)

Politici a ekonomové neustále hovoří o ekonomickém růstu, inovacích, produktivitě, o likvidaci problému nezaměstnanosti, o blahobytu. Současně ale stále menší a menší skupina vydělává více peněz, a stále větší a větší skupina lidí si uvědomuje, že pro ně žádná lepší budoucnost neexistuje, že sice musejí jednat jako součást systému, ale že jim samým systém neslouží tak, jak by očekávali. Tady se rodí strach, který se šíří jako podhoubí dál. 

Žijeme dnes ve společnosti, kterou formuje strach. Ve společnosti lidí, kteří mají strach, myslí jinak, vnímají svět a dění v něm jinak než lidé, kteří mají důvěru, jsou optimisty a strach nepociťují. Ti, jejichž povoláním a strategií je manipulovat voliči a konzumenty, vědí své: Ten, kdo ovládá strach, ovládá také lidi. Zřejmě nastal čas, abychom se stali konečně dospělými. Být dospělým totiž znamená postavit se tváří svým vlastním strachům a také těm, kdo jej šíří. 

Za svůj život vděčím žádostivosti, vášni, která mne doslova žene dál, která nám dodává odvahu zvládat životní rány, hledat nové možnosti a způsoby, jak komunikovat s jinými. Žádostivost i empatie potřebují a vyhledávají komunikaci i dotek, zároveň nás ale učí vyměňovat si názory a být solidární. Jsem člověk, protože jsem žádostivý, toužím po jiném, protože spolucítím s jiným, a dobře mohu žít jen tehdy, když se bude dařit dobře také jiným. A tak se ze žádostivosti nečekaně rodí etika. Osvícené myšlení tak začíná najednou promlouvat k mé vlastní vášni, ale také s mým vlastním strachem.“

Rakouský prezident Van der Bellenotevřel salzburgské slavnosti obsahově hlubokým projevem, který byl přerušován občasným spontánním potleskem. Jako velký bojovník za EU využil prostor a možnost promluvit k 1500 hostů z celého světa, nejenom ze světa kultury a umění, ale také politiky, včetně britské premiérky Teresy Mayové, portugalského prezidenta Marcela R. Sousu, jakož i českého premiéra Andreje Babiše a estonského premiéra Jüri Ratase. V závěru projevu pronesl tato slova: „Ke konci roku 1933 (kdy už narůstaly veřejné sympatie k nacismu) napsal jeden německý novinář: Měli jsme demokracii, ale žel jen málo demokratů… Já zase doufám, že se jednoho dne probudím a nebudu muset konstatovat: Měli jsme sjednocenou Evropu, ale žel jen málo skutečných Evropanů. (bouřlivý potlesk) Jako člověk jsem realista, avšak jako prezident jsem optimista. Evropu potřebujeme kvůli politickému míru, kvůli politickému hospodářství, ale také kvůli politice moci. Rozpad EU je možný, ale právě o to víc bychom měli zmobilizovat všechny síly, aby Evropa zůstala jednotná. EU potřebujeme z jednoduchého důvodu i proto, že malé země, jakými je třeba Malta, Lucembursko či také Rakousko nemají šanci obstát v rozděleném světě, protože se tak mohou stát hračkou jakékoliv jiné mocnosti. Vím, že jsou zde strany, které chtějí Evropu rozbít. Ano, ale než se tak stane, je potřeba si vážně položit otázku, co tím ztratíme a jakým jiným rizikům ze strany dalších mocností se vystavujeme. Chraňme se prosím před dobrovolným „ztrpasličením“. Díky sjednocené Evropě jsme zde měli celá desetiletí svobodu, mír a blahobyt. Na to bychom nikdy neměli zapomínat, ani se těchto výdobytků vzdát. Myslím, že stále můžeme mít důvěru v silnou Evropu, v její inovační sílu, v její flexibilitu, v to, že se zde respektují majetková a lidská práva, ale také právo na svobodu.

To jsou hodnoty, které nám závidí lidé z poloviny zeměkoule. Za dítě této Evropy, dá se říci, je považováno také Všeobecná deklarace lidských práv. Letos tomu bude 70 let, co byla tato listina 10. prosince 1948 slavnostně podepsána v OSN. Je to věcný, místy suchý text, ale zároveň také vášnivý plaidoier, báseň, politická poéma, podle mne jedna z nejkrásnějších politických básní vůbec. Dovolím si zacitovat jen první, krátký odstavec: ,Všichni lidé se rodí jako svobodné a sobě rovné bytosti, mají stejnou hodnost i práva. Jsou obdařeni rozumem a svědomím a jeden druhého by měl přijímat v bratrství, jako bratr bratra‘. V tomto textu není naznačena skutečnost, ale možnost. Nebylo by ale hezké, kdybychom se snažili dopřát této možnosti více skutečnosti?“

Ředitelka salzburgských slavností Helga Rabl Stadlerve svém zahajovacím proslovu navázala mj. na dva předchozí příspěvky a rázně zdůraznila evropskou a přitom také politickou ideu slavností, když řekla: „Odporujme těm, kteří svou řečnickou dovednost zneužívají k tomu, aby prosazovali rozpad Evropské unie.“

Romeo Castellucci, italský režisér inscenace opery Salome od Richarda Strausse, která měla premiéru v sobotu 28. července, v interview pro ORF řekl: „Žijeme v kultuře, která je příliš ovládaná strachem. Odnaučili jsme se dívat a vnímat svět srdcem…“ Tento režisér se snaží ve svých pracích konfrontovat člověka s „neznámým“. Některé momenty svých scén ponechává úmyslně ve tmě, nechce je osvětlovat, aby se duchovní koncept stal silnějším než koncept obrazů. Dnešní dobu vnímá jako nadbytek obrazů, který pak vede k tomu, že se odnaučujeme vnímat svět pohledem srdce. „Všechno viditelné brání vnitřnímu pohledu, znemožňuje zkušenost pohledu. Proto je tak potřebné mít místa s muzei a divadlem, aby člověk sám pro sebe mohl znovu nabýt onen elementární cit vnímání…“

Jak diametrálně odlišně znějí a alespoň na mne působí slova těchto lidí v porovnání s těmi, kteří dnes šíří jen strach, nenávist a vrací se k myšlenkám nacionalismu. Kéž tyto životaplné a optimistické myšlenky nadchnou i jiné a otevřou také jim nové obzory a možnosti k soužití lidí s lidmi.

Peter Žaloudek, Vídeň, 28. července 2018

Všechny citáty jsou autenticky přepsané z oficiálních videozáznamů z otevření salzburgských slavností www.orf.at a z překladu novinových textů, die PRESSE, 28. 7. 2018, str. 2 a 3.