Prší...to je přece jasné...

Mše u Helenčiny studánky probíhá standardně.

Prší.

Děti vytahují pláštěnky z batohů,
Zatímco čekám u lesa na rohu,
Na rohu, při cestě lesní,
Je to fakt, já vážně nesním!

Prší a prší a leje jak z konvičky,
Na tebe, na mě, na naše hlavičky.
Dětem se výzdoba na tričkách rozpuští,
Už to tu nebude jak v Číně na poušti.

Tatínek Montag dává si holínky,
Večer si naleju panáka do sklínky.
S obrovským deštníkem v autíčku čekám,
Nechce se do deště, s odporem hekam.

Není to tak dávno, asi dva roky,
Co v bouřce vedoucí skákaly skoky.
Skákala Zuzanka, skákala do vozu,
Ostatní skrývaly těla svá v ochozu.

Když si tak vzpomenu na tento zážitek,
Sleduji deště bohatý užitek,
Jak voda lije a jak voda valí,
Zajeď tam, Zuzanko, vždyť jsou tam malí.

Bohužel, do lesa vjezd není povolen,
Nutno je vystoupit z teplého auta ven.

Mé tělo chatrné vystoupit odmítá.
Do deště? Do zimy? Rozum to zamítá.

Chudáci dětičky. Snad moknou krutě.
Srdce mi říká: musíš jít, hbitě!
Tak jen dva veršíky uložím ještě,
Mráz už mě sevřel jak ledové kleště.

Hurá. Už přijíždí auto s povolením k vjezdu,
Perfektní. Svezu se, budu za hvězdu.
Zachranim děti a zachranim vedoucí,
Perfektně krytá, ve voze jedoucím!