„Sapraporte, tohle určitě nebyla náhoda…“

Je náš život náhoda, nebo není? Voskovec s Werichem na to měli jasný názor a s nestárnoucí bluesovou melodií Jaroslava Ježka si jejich slova pobrukujeme dodnes: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...“ Ale určitě jste i vy zažili mnohokrát, že vám ten „náhodný život“ připravil situace, kdy jste si řekli: „Sapraporte, tohle se mi určitě nestalo náhodou.“ Například vám někdo nakrátko vstoupí do života, třeba jen na pár hodin, ba i minut. A zase vystoupí a váš život jde dál a vy toho člověka už nevídáte, ale na to, co vám v té hodině nebo minutě předal, nezapomínáte. A pak jednou po dlouhé době se ocitnete někde, kde se to vaše setkání s tehdy neznámým člověkem spojí s osudy lidí, které jste potkali později a kteří mají s tím „vaším“ člověkem něco společného. A všechno se to najednou pospojuje dohromady a dostane to význam. A vy si řeknete: „Sapraporte, tohle asi nebyla náhoda.“ 

Ale asi je načase, abych byl konkrétní a dosadil do svého příběhu jména. Bylo to někdy zjara roku 1976. Byl jsem tehdy už třetím rokem studentem muzikologie na Masarykově univerzitě (tenkrát Univerzitě J. E. Purkyně) a právě jsem ze své vůle (nebyl to žádný studijní úkol) dopsal „velkou“ klavírní skladbu. Alespoň jsem si myslel, že to je „velká“ klavírní věc, něco jako chef-d´oeuvre, mistrovské dílo, a tudíž jsem svou kompozici hrdě pojmenoval Koncert pro dva klavíry, No.1. Byla to jednovětá skladba - asi na deset minut - s množstvím vnitřních náladových proměn od romantické něhy až po jazzem ovlivněnou dravost. Přátelé vyslechli, ale jejich posudek zněl asi takto: „No jo, to ti asi dalo hodně práce....“ Moc mně v touze po zhodnocení nepomohli.

A tehdy kdosi poradil, ať zajdu za doktorem Arnem Linkou, který je odborným asistentem hudební teorie a teorie skladby na kompozičně-dirigentské katedře brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. PhDr. Arne Linku jsem neznal, ale na akademii za ním zašel, vyhledal ho a s jistou dávkou mladistvé drzosti (podpořenou nervózně bušícím srdcem) jsem mu vtiskl do ruky noty s prosbou, zda by si je někdy neprohlédl a neřekl mi pak svůj názor. Klidně třeba za půl roku... K mému údivu se tento přívětivý a usměvavý muž téměř uctivě mé partitury chopil a sdělil mi, ať přijdu za hodinu, že bude mít víc času. Očekával jsem spíš výmluvy na zaneprázdněnost či odkázání na někoho jiného. Byl jsem tedy vděčný a za hodinu rozechvěle zaklepal na dveře učebny.

O lidských, klavíristických, kompozičních a improvizačních schopnostech Arne Linky jsem tehdy nevěděl nic, ale poznal jsem je během následujících okamžiků. Nejdříve diplomaticky pochválil mou kompoziční snahu, pak usedl ke klavíru, a ačkoliv byla partitura psána ve dvou osnovách pro dva klavíry, přehrál mi skladbu tak, že oba klavírní party spojil do jednoho zvukového celku. Seděl jsem a poslouchal jako opařený. Dosud jsem takovéto hráčské a interpretační schopnosti nikdy a u nikoho nezažil. Když dohrál, řekl mi kriticky upřímně, co si o skladbě myslí, poradil (a taky hned zahrál), kde lze co zlepšit, a vybídl mne k další práci. Rozloučili jsme se a já odcházel jako znovuzrozený, ale také poněkud zdrcený. Uvědomil jsem si, že takto jako on nikdy hrát nedokážu a co mně trvá celý den komponování, on má hotové za pár okamžiků. Přesto jsem cítil, že se nade mě nepovýšil, a ačkoliv mohl moje dílko považovat za diletantské a slabé, vyzdvihl jeho dobré momenty a povzbudil mě.

A život šel dál, všelijak mne sváděl z cesty, drtil a kroutil. Už jsem se s doktorem Linkou nesetkal, ale na jeho rady nezapomněl. A pak, po mnoha a mnoha letech, jsem se přistěhoval do Ostrovačic a tady potkal pana Zdeňka Pololáníka, jehož některá hudební díla jsem znal a obdivoval. Když jsem se později s ním více seznámil, poznal jsem i jeho manželku, milou paní Jarmilu, a dozvěděl jsem se, co jsem dříve nevěděl, že Arne Linka je její bratr. A díky ní jsem poznal blíže jeho skladatelskou, hráčskou, improvizační i literární tvorbu. Odešel ale z tohoto světa dříve (zemřel náhle roku 1999 ve věku 61 let), než jsem mu mohl osobně poděkovat, že mně - neznámému studentíkovi - věnoval kdysi pár minut svého času. Pár minut, které pro něj nic neznamenaly, ale pro mne mnoho.

Život je jen náhoda, ale některé „náhody“ jsou tu proto, aby nám to všechno, co žijeme, potkáváme, nacházíme i ztrácíme, dávalo dohromady smysl a my si mohli říct: „Sapraporte, tohle určitě nebyla náhoda...“ 

Lubomír Müller, PhDr.

klavírista, spisovatel, muzikolog a fotograf, Ostrovačice 21. listopadu 2017