Kniha a osobní vzpomínka na kardinála Mons. Miloslava Vlka

Nedávno se mi dostala do rukou kniha Alaina Boudra „Umývač výloh a arcibiskup“, která byla původně vydaná ve francouzštině roku 1994, a teprve v roku 2016 u nás v nakladatelství Nové město.

Je to výpověď o osobnosti dnes již zesnulého pana kardinála Vlka. Ač pocházel z chudobné rodiny v jižních Čechách, svůj ideál našel v kněžské službě. Než se k ní propracoval, překonával četné překážky a životní peripetie. Po studiu na Filosofické fakultě KU v Praze působil jako archivář, pak dělník. Roku 1964 – 12 let po maturitě vstupuje do kněžského semináře v Litoměřicích.  Už v té době cítil, že jsou sledováni. Po vysvěcení dostává místo v malých vískách a nakonec zákaz kněžské služby. Po dobu 7 let umývá výlohy v Praze. Uvědomuje si, že v této těžké a depresivní situaci jeho a církve u nás, je jediným východiskem cesta kříže, „neboť kříž je ve své podstatě největší zjevení Ježíšovy lásky“, jak si sám uvědomuje.

V prosinci 1980 se v ilegalitě otevírá v Praze mužské fokoláre, společenství laiků zasvěcených Bohu v Hnutí fokoláre. Tam svoje kněžství prožíval plně.

V této době Miloslav Vlk využívá svého nadání a času. Pěstuje latinu, řečtinu, zabývá se srovnáním italského a německého jazyka, jako člen Gramofonového klubu poslouchá klasickou hudbu – Beethovena, Dvořáka, Debussyho, čte katolického básníka Jana Zahradníčka.

Deset let v Praze koresponduje s komunistickými úřady ohledně odejmutí státního souhlasu vykonávat kněžské povolání. Nevzdává se. Ukazuje bojovného ducha člověka, který se nebojí rizika, aby obhájil dobrou věc.

Teprve 1. ledna 1989 získává Miloslav Vlk zpět povolení vykonávat kněžské povolání. Stává se na krátkou dobu venkovským farářem, poté českobudějovickým biskupem, roku 1991 35. arcibiskupem pražským a primasem českým a roku 1994 kardinálem. Bylo mu uděleno několik čestných doktorátů a čestných občanství u nás i v zahraničí.

Při čtení knihy o panu kardinálovi se mi vybavila vzpomínka na osobní setkání s ním v Praze v sále Bohuslava Martinů na AMU při příležitosti životního jubilea mého manžela. Před koncertem, na který ho pozval dirigent Mgr. Josef Zadina, pan kardinál v úvodu koncertu pronesl tato slova:

„Vážený Mistře Pololáníku, paní Pololáníková, vzácní hosté, vážení přátelé a účinkující. Dnešní koncert je milou příležitostí popřát vám mnoho svěžesti, inspirace a tvůrčí síly do dalších let vašeho bohatého a plodného uměleckého života. Zároveň poděkovat zvláště za velkou část tvorby věnované liturgickým tématům. Ostatně také tento koncert věnovaný 70. výročí narození je malou ukázkou vaší velké liturgické tvorby.

Je dávnou tradicí, že církev byla podporovatelkou umění všeho druhu a v jejím společenství se umění rozvíjelo, aby umělci tvořili pro potřeby církve ordinária, biblické písně, žalmy, rekviem, Stabat Mater a jiné.

Do tohoto duchovního proudu se řadí i Mistr Pololáník. Ostatně také dnešní koncert je malou ukázkou jeho velké liturgické tvorby jako krásné hudební kytice růží věnované ke slavnosti Ježíše Krále a všem světcům. Přeji Vám, aby byl velkou hudební modlitební večerní vigílií na konci liturgického roku, pohladil, a byl pro naši duši záchvěvem radosti.“ (Ze zvukového záznamu – zkráceno).