Homilie na Celostátním setkání mládeže v Olomouci 2017

Milí přátelé,

znovu se v duchu vraťme do Nazareta v Galilei. V největší říši tehdejšího světa byla Palestina naprostým Zapadákovem. Její severní část, kde působil silný vliv okolních pohanských území, byla dokonce všeobecně vysmívaná jako Galilea pohanů. A právě tam, v jedné pohrdané „Zlámané Lhotě“, odkud podle mínění jednoho slavného současníka nemůže vzejít nic dobrého, dojde k události, která je do určité doby skrytá veřejnosti, nikdo o ní neví a nikdo se o ni nezajímá. Teprve o pár měsíců později asi dodávala potencionálně výbušný materiál místním drbnám, ale o tom se v Písmu nepíše.

Nevím, jestli by byla tehdy asi dvanáctiletá Maria mezi svými vrstevnicemi vybrána jako Miss Nazaret, ale rozhodně byla vnitřně krásnou dívkou a jsem přesvědčen, že právě vnitřní krása formuje všechno ostatní, tedy myšlení, úsměv, chování, moudrost a tím i krásu vnější. Jsem přesvědčen, že právě proto byla Maria nejkrásnější žena. Ovšem nepředbíhejme.

Jednoho dne k ní přijde Boží posel, který zpřítomňuje toho, který jej poslal, a pozdraví ji: „Buď zdráva“.  Doslova řečeno: „Raduj se, zahrnutá milostí, Pán s tebou.“  Maria se ulekne a přemýšlí, co to má znamenat. Anděl ji utěšuje: „Maria, neboj se! Bůh tě má rád.“ A následují slova o početí a narození Ježíše a o tom, kým její syn bude. A Maria se táže, jak se to může stát, když nežije s mužem. Anděl jí vypráví, jak se to stane, vypráví o požehnaném stavu její příbuzné Alžběty a ujišťuje ji, že u Boha není nic nemožného.

A nyní nastává hvězdná chvíle lidstva.

 Maria ve svobodě věřícího a milujícího člověka řekne: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“

Není to pasivní postoj typu: Tak já to teda vezmu, ale je to vyjádření přání a touhy, které se dříve překládalo slovem kéž. Tedy: Kéž se mi stane podle tvého slova. Řečeno jinak: Ať je to tak, jak si přeješ a jak ty chceš. Dalo by se dodat: Já ti důvěřuji, Bože.

A v tomto postoji důvěry stojí tato nazaretská dívka před Božím poslem i za každého z nás.

Nepotřebuje tento její údiv na prahu nových možností nejen slyšet, ale také zažít každý z nás? Také vy jste na jejím místě, i vám je zvěstováno: S tebou - s tebou – ano, i s tebou - Bůh počítá. S tebou má přicházet Boží království. Také ty máš dát život Kristu. Skrze tebe se právě on má narodit do světa, ve kterém žiješ.

Co na to řeknu já? Neuleknu se tohoto pozvání? Je to vůbec míněno vážně? Ano. Je.  A jaké jsou naše obranné reakce?

„To snad Bože nemyslíš vážně. To mě neznáš, to nevíš, jak jsem líný, sprostý, jak jsou mně druzí a možná někdy i ty ukradení? 

Jak se zabývám sám sebou?

Jak postrádám tolik věcí, které mají druzí?

Jak na to nejsem dostatečně hezká - hezký?  Jaké mám mindráky ze své postavy, zvlášť když to srovnávám s tím, co  vidím v časopisech?

Jaké jsem nemehlo v tělocvičně?

A také se ti ani mí rodiče moc nepovedli!“

Mám pokračovat? Jak byste rozšířili tento refrén vy sami?

Ano, v mínění světa vzdáleného od duchovních hodnot, je vzhled, postava, značkové oblečení, večírky, zkušenosti s drogami, se sexem, s pornem velmi důležité. Důležité natolik, že jsou hojně využívány pro tržby kosmetického, oděvního, plasticko-chirurgického a já nevím ještě jakého průmyslu, který je připraven v případě určitých finančních investic pomoci plnit všechny sny. A samozřejmě je také vyvolávat.

Je špatné, že se mladý člověk chce líbit? Že se maluje, že dbá o svou postavu, že chodí pěkně oblečen? Rozhodně ne, je to v naší přirozenosti. Je špatné, když jsou tyto věci na prvním místě a stávají se těžištěm a smyslem života, protože se právě tím stávají příčinou otroctví, kterého je těžké se zbavit. Toto otroctví využívá zmíněný průmysl a je to zdroj velkých zisků.

Být sám – sama sebou, znamená uvidět se v jiné perspektivě. Ne v zavirovaném kolektivním softwaru světa vzdáleného od Boha, ale v perspektivě Boha a jeho nezavirovaného softwaru, tedy v Duchu svatém, který nám pomáhá objevovat dary, určené osobně každému z nás. Skrze tento základní pohled s přijetím a rozvíjením osobních darů můžeme také objevovat svoji nekonečnou hodnotu i potencionální krásu.

Možná to vypadá, že chci všechno přehodit do duchovního světa, a to hmotné a tělesné prohlásit za nedůležité. Ale tak to v žádném případě není. Proč by potom svatý Pavel psal v dopise Korinťanům (když popisuje jejich nesprávný vztah k tělu v oblasti šestého přikázání), jestli vědí, že jejich tělo je chrámem Ducha svatého? A že Kristus za ně zaplatil vysokou cenu? A víme to my? A ten stejný Pavel dodává i pro nás: Oslavujte proto Boha svým tělem.

Přijměme tedy sebe, svá obdarování i svá omezení. Naše obdarování jsou určena pro službu druhým, naše omezení se mohou stát pověstným zrnkem písku, které se v ústřici stane příčinou vzniku drahocenné perly. Je zvláštní, že Pavel sám sebe nazývá nedochůdčetem a je si vědom svých omezení. Stejně tak Mojžíš říká Hospodinu: Neumím mluvit, nemohu jít před faraona.  Také Izaiáš říká: Jsem ztracen pro své viny a hříchy. Ale když se Hospodin zeptal: Kdo půjde, koho mám poslat? Odpoví Izaiáš: „Zde jsem, pošli mě“.  A brání se také prorok Jeremiáš: „Co bych měl druhým říkat? Jsem ještě příliš mladý.“ A slyší povzbuzení: „Neboj se, budu s tebou….“

Životní výhrou je být v postoji obyčejné dívky Marie a říkat Bohu ANOa vědět, že ani tolik nezáleží na mém outfitu, na výši mého IQ, na výši obsahu mé peněženky, na postavení mé rodiny, ale záleží na mém přátelství s Otcem, s jeho Synem a na otevřenosti vůči Duchu svatému. A pokud se Bůh stane mým přítelem, s nímž budu každý den procházet životem a všemi okolnostmi, které přináší, začne se odehrávat další hvězdná chvíle lidstva. A bude se týkat nejen mne osobně, ale přesahuje také do světa, v němž žijeme. Postoj otevřenosti a důvěry vůči Tomu, který nás stvořil a nekonečně miluje, z nás všech dělá krásné lidi. Uvnitř i navenek.