Judee Sill (1944-1979)

Rozhlasové vlny Rádia Ö1 mne vtahují do pole působnosti magického hlasu a ještě magičtější hudby. Naslouchám jim v posvátném tichu. Nic nemůže narušit mou fascinaci posvátností tohoto okamžiku. Mým tělem probíhá jemné chvění, jako když smyčec houslí rozvibruje strunu v lahodný zvuk. Tím jediným, co do této krásy vstupuje, aniž by jakkoli rušilo, jsou otázky, které se okamžitě rojí v mém nitru: Co to je? Kdo to zpívá? Jak to, že jsem to doposud nikdy neslyšel?  Teprve když skladba dozní, ozve se moderátorův hlas: Judee Sill. Příliš velký talent, příliš vzácný květ, který – dříve se než stihl rozvinout – náhle zvadl. Mohly za to drogy. Její velice osobní texty protkávané náboženskými motivy, precizní kompozice, jasný, pevný a čistý hlas ji učinily slavnou ze dne na den.

Judee se narodila v rodině alkoholiků a dětství prožila v hospodě svých rodičů. Byla ještě dítě, když jí zemřel otec a matka se znovu vdala, aby pak se svým druhým manželem pila ještě víc. Judee chtěla z neutěšené rodinné situace uniknout a dosud nedospělá se vrhla do sňatku, avšak její manželství bylo záhy anulováno. Po dalších pokusech o útěk a sérii malých krádeží byla zatčena a poslána na převýchovu do polepšovny.

Po propuštění se zapsala na hudební školu ve Valley College v Los Angeles a zdálo se, že z ní bude skvělá hudebnice. Už při studiu se věnovala zpívání po barech. Vdala se za hudebníka Boba Harrise, narkomana, který ji začal pozvolna vtahovat do světa drog. Judee na ně neměla peníze, takže vedle manželství si na drogy „přivydělávala“ prostitucí a krádežemi.

Jako dítě zřejmě nikdy nezažila harmonické vztahy v rodině, teplo domova, pochvalu, úctu ani respekt. Příliš brzy se sama vydala na cestu hledání smyslu života v džungli a marastu ulice, barů, prostituce, alkoholu a drog. Svému prvnímu partnerovi se odevzdala mladičká a nevyzrálá, víc než opravdové manželství to bylo podléhání falešným emocím, bez skutečné lásky. Jejich vztah také rychle skončil. Dala se pak na cestu drog a alkoholu, ale i tehdy přicházely světlé momenty, kdy našla sílu vzdorovat a dělat to, v čem se našla, co ji naplňovalo radostí. Naučila se skvěle hrát na kytaru a na klavír, její texty a hudba promlouvaly z plnosti celého jejího srdce. Následné nadšení, možná příliš silné, ale nedokázala zužitkovat jinak než opět alkoholem a tvrdými drogami. A znova přišlo procitnutí, znova předsevzetí skoncovat s drogami a věnovat se hudbě, silnější než předtím. Byly to snad dva nebo tři roky v období mezi lety 1971 až 1974, kdy byla tzv. čistá, bez narkotik, a kdy vytvořila několik nádherných písní. Odborníci přirovnali její zpívání s kytarou k tomu, jak by hrál na dvanáctistrunnou kytaru sám Johann Sebastian Bach.

Její texty jsou plné toho, po čem touží každé dítě – po lásce a blízkosti rodičů, po radosti a míru. Ale jsou také vyjádřením toho, co možná lépe než já dovedou popsat psychologové, psychoterapeuti či duchovní osoby. Ten, kdo se nachází na cestě od závislosti na drogách či alkoholu, se často chápe všeho možného, tak jako se tonoucí člověk chytá každého stébla trávy, ve snaze zachránit se, ale někdy jej to křehké stébélko nemůže udržet. Takový jedinec chce někde zapustit pevné kořeny, vzdorovat silnému proudu povodní, udržet se v bouřích života nad hladinou a ve snaze o záchranu se často utíká k myšlenkám různých náboženství či esoteriky. Ty však nemohou rychle vniknout do samé podstaty jeho života, a tak je zase brzo opouští, v jeho bytí nezakořenily. Pomoc, záchranu, smysl života pak hledá zase někde jinde.

V textech Judee Sill se prolínají prvky náboženství převzaté ze starobylé liturgické hudby církve. Církev se již po staletí modlí např. žalmy, které nikdy neztratily nic na své autenticitě a aktuálnosti. V jedné z těch mála skladeb, které Judee během své krátké aktivní tvorby napsala, se několikrát opakují slova Kyrie eleison, Pane, smiluj se. Nevím, nakolik hluboce věřící byla, když tento text psala. Možná, že byla mnohem víc věřící než jsem já, možná, že ve chvíli kdy text upřímně tvořila, to byl opravdu výlev její bolavé duše, prosba k Bohu, aby ji neopustil, tak jak to kdysi udělali  její rodiče, kteří místo aby si s ní hráli, aby se jí věnovali, četli jí pohádky, vyprávěli o životě, raději holdovali alkoholu. Možná v onom textu vyjádřila svou situaci podobně jako kdysi autoři starozákonních žalmů, kteří, nemajíce ve svých tísních, utrpeních, bolestech, zoufalstvích či vnitřních zraněních nikoho, komu by mohli důvěřovat, se utíkali zcela upřímně a prostě k Bohu.

Za nejkrásnější text považují odborníci její skladbu The Kiss – Polibek:

  • „…Over rising from the mist…“ – stoupajíc z mlhy…
  • „…Holy breath touching me like a wind song…“ – dotýkající se mne svatý dech jako vítr zpěvu…
  • „…Sweet communion of a kiss…“ – sladké splynutí v polibku…
  • „…Sun sifting through the grey…“ – slunce prodírající se svými paprsky přes chmury…
  • „…Enter  in, reach me with a ray…“  - vstup dovnitř, osviť mne svým paprskem světla…
  • „…Silently swooping down, just to show me how to give my heart away…“ - tiše mě obejmi, jen abys mi ukázal, jak otevřít své srdce…

Tento velice osobní text je něco jako modlitba, touha člověka po splynutí s jiným člověkem v lásce. Jako by v něm jeho autorka z plnosti své duše mluvila o své vlastní bídě, o dosavadní nemožnosti splynout s někým milujícím, protože všechny ty vztahy, které až doposud měla, byly jen o pocitech, o vypočítavosti, o chvilkové iluzi dokonalosti, dokonalosti sexu, který ovšem není vyvrcholením souzvuku dvou bytostí, nýbrž manipulátorem citů lidí hledajících štěstí tady a teď. Jako by tím textem chtěla sdělit to, co nikdy nezažila, co to je láska, co to je být nezištně milován. A přesto, že to nikdy nezažila, a možná právě proto, takto o tom dokázala psát, tak o tom snít a po tom toužit.

Netoužíme snad my všichni po něčem takovém? Netouží snad právě ti, kdo ve svém dětství nezažili lásku rodičů, to teplo, tu harmonii, tu dobrotu, po něčem takovém? A není taková touha tím silnější, čím méně se kdy dostavilo její naplnění? Nemluví snad tento text za nás všechny, když vyjadřuje něco, po čem každý z nás, ať už měl dětství jakékoliv, bytostně touží?

Jimmy Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison, Whitney Houston, Amy Winehouse, Judee Sill a mnozí, mnozí jiní. Umělci, zpěváci, hudebníci, jejichž některé texty či hudba jsou tak geniální a dokonalé, že již navždy zůstanou evergreeny, přestože životy jejich autorů skončily předčasně, brutálně ukončené drogami, alkoholem či tabletami léků.

Je to tak strašně smutné, ale zároveň i velké memento pro nás, pro všechny, kteří máme rádi jejich hudbu, protože nás inspiruje, uklidňuje, aniž bychom dokázali popsat, proč tomu tak je, jednoduše se nám líbí, dokážeme se u ní uvolnit a rádi jí nasloucháme. Buďme jim za to vděční. Neodsuzujme je za to, co udělali, jak byli slabí, spíše s nimi mějme soucit a litujme toho, že nikdo z nás nemohl být tehdy u toho, když jim bylo těžko, když si s nimi v dětství neměl kdo hrát, pohladit je, políbit, či jim alespoň podat ruku a doprovázet je v životě – prostě být u nich, když jim bylo nejhůř, když byli tak opuštění, tak bezradní, tak depresivní, tak sami…

Uplynulo tolik let od Tvé smrti, Judee Sill. Doposud jsem o Tobě nic neslyšel, až teprve teď, nedávno. Jsem Tvou hudbou nadšený a moc Ti za ni děkuji.

Tvůj obdivovatel Peter Žaloudek, Vídeň 

Autoři článků: