Řeč srdce

Život Marie Heurtinové

„Jak na Nový rok – tak po celý rok!” zní jedno pradávné přísloví a chce tím říci, že právě to, co nás první den roku inspiruje ke změně života a odhodlání vydat se znovu na cestu pravdy a lásky, se stane naším mottem či programovým nasměrováním pro každý den nastávajícího roku.

A přesně na Nový rok se do rakouských kin dostal francouzský film režiséra Jean-Pierre Amérise Řeč srdce – život Marie Heurtinové. (V němčině ho hrají pod titulem: "Die Sprache des Herzens") Je to pravdivý příběh, který se udál koncem 19. století ve francouzském klášteře v Larnay nedaleko Poitiers. Řeholní sestry se zde věnovaly děvčatům, která se narodila jako hluchoněmá. V té době ještě neexistovaly státní ústavy, kde by tyto handicapované děti mohly nabýt výchovu a vzdělání a zařadit se tak do běžného, plnohodnotného života. Tuto funkci plnily, vlastně až donedávna, kláštery, především domovy řeholních sester. 

Děj filmu začíná příchodem desetiletého děvčátka do kláštera. Otec ji tam dovezl v koňské bryčce, do níž slepé děvče upoutal lanem, aby cestou z vozu nevypadlo. Do té doby je vychovávali rodiče sami, ale byli to prostí lidé, chudí sedláci, a na postižené dítě neměli ani čas, ani potřebnou kvalifikaci. Měli dcerku rádi, ale i oni byli poznačení duchem tehdejší společnosti, která takové děti vnímala spíše jako duševně zaostalé kriply, za něž se mnohdy styděli i ti nejbližší, než jako normální bytosti, které se mohou dorozumívat řečí rukou a žít běžný život, aniž by se jim lidé vysmívali, uráželi je a chovali se k nim hrubě. Výchova dcery byla nad jejich síly a možnosti,  a tak se rozhodli dát dítě do ústavu pro hluchoněmé, k řádovým sestrám.

Jenomže ani toto rozhodování nebylo snadné. Matka představená se zdráhala o dítě pečovat, protože bylo nejen hluché a němé, ale navíc i slepé, zvyklé jen na svoje rodiče, a nyní se celou svou silou zuřivě bránilo jakékoliv snaze sester udělat z něho civilizovanou bytost. Nebýt sestry Margueritte, kterou  při pohledu na dítě přemohl obrovský soucit a vnitřní touha osvobodit Marii z jejího vězení samoty a zoufalství, jak řekla matce představené  zároveň s prosbou, aby jí dovolila dítěte se ujmout, musel by otec vzít dceru zpátky domů.

Od tohoto momentu se před očima diváka odehrává fascinující příběh dvou bytostí, které spojila láska. Sestra Margueritte si je dobře vědomá náročnosti úkolu, pro který se rozhodla. Je jí jasné, že toho špinavého, nesčetnými úrazy stiženého, napolo zdivočelého tvora dokáže formovat teprve tehdy, až pocítí jeho důvěru, že mu umožňuje poznávat nový svět, nové obzory, až dívka pozná, že ten cizí člověk, kterého doposud ve své blízkosti necítila, to s ní myslí dobře, ba dokonce ještě více – že ten člověk ji miluje.

A pak je divák svědkem toho, jak se výbuchy agresivity, někdy až velice nebezpečné a ohrožující život nejen samotné Marie a její vychovatelky, ale celé komunity sester a ostatních děvčat, střídají s pocity beznaděje, zklamání a pesimismu sestry Margueritty, která již sama pomalu začíná pochybovat o tom, má-li ještě vůbec smysl pokračovat ve své snaze. Tyto scény režisér nádherně protkal nevtíravým tichem, uměřenými hudebními vložkami, šuměním listí, dujícím větrem či štěbetáním ptáků. Jako by tím chtěl zdůraznit, že v situacích, kdy je člověk přemožený tíhou životních okolností, jen příroda sama je tím jediným možným  terapeutem, který je schopný přijít člověku na pomoc.

V těchto momentech vnitřních bojů, které prožívá dívka Marie i sestra Margueritte a které trvají celé měsíce, téměř rok, se někde v pozadí – jako by to byla kulisa divadelního představení, zdánlivě bezvýznamná a přece tak důležitá – zrcadlí řeholní komunita sester. Až po zhlédnutí celého filmu si divák náhle uvědomí, jak důležitou a nezastupitelnou roli tato komunita sehrála. Tento film je pro mne po dlouhé, velice dlouhé době jakoby hommage, poctou řeholnímu, zasvěcenému životu. Řehole se vyvíjely, formovaly celá staletí. Celá staletí to byly jen řehole, které inspirovaly, oduševňovaly,  ale také žily a šířily lásku, charitu, sociální spravedlnost a jistotu. Dnes, pod vlivem mnohých smutných a skandálních událostí řehole jako by upadly do hlubin pohrdání, zesměšňování, podceňování. Ano, ty skandály byly a jsou hrozné i právě proto, že  k nim došlo v řeholích. Ale jestliže řeholní společenství plní tu funkci, kvůli níž kdysi vzniklo, tolik staletí existovalo a neustále se formovalo, tj. oslavovat Boha, přinášet a zprostředkovávat Boží lásku lidem – tak je to ničím nezastupitelné a ničím nenahraditelné společenství. Lékařskou vědu a zdravotní péči, sociální služby, edukaci, to všechno a ještě mnohé jiné dnes na mnohem lepší úrovni dokáže organizovat stát. Jedno však stát nedokáže: jednat nezištně, kvůli Bohu, z lásky k bližnímu, a dokonce i  k nepřátelům, z lásky vůči všem, i vůči těm, jež většinové společenství považuje za odporné – ať už jsou to malomocní, hluchoněmí, nevzdělaní analfabeti, špinaví a zapáchající bezdomovci, alkoholici či drogově závislí. Tento film ve mně opět zapálil ohýnek obdivu a vděčnosti za to, že existují řeholní společenství, a vyvolal touhu, aby i nadále vznikala a fungovala.

Kulisa řeholní komunity je ve filmu o to důležitější, že sama sestra Margueritte je už při příchodu malé Marie nevyléčitelně nemocná – trpí těžkou plicní chorobou – a lékaři ji připravují na blízkou smrt. Jako hluboce věřící osoba je v duchu připravená přijmout z rukou Božích všechno jako dar, tedy i smrt. Díky společnému duchovnímu ideálu je to právě společenství jejích spolusester,  které jí pomáhá žít a jít dál. Jak nesmírně důležité je žít s vědomím, že jsem Božím tvorem a že všechno, co dostávám, dobré či zlé, je dar!  Když si Margueritte uvědomí, že její hodina se blíží, trpí dvojnásob:   jednak proto, že ji přibývající astmatické záchvaty  panicky děsí a žádná pomoc neexistuje, jednak když vidí,  že Marie po téměř roční námaze konečně začala komunikovat a stala se nesmírně aktivní a chápavou žačkou, plnou elánu a nadšení,  hltající všechno, co se teď pomocí řeči hluchoněmých a slepeckého písma učí. Margueritte si bytostně uvědomuje, že ona jediná je pro ni nejbližší spřízněnou osobou, že její smrt může být pro Marii krutou ranou, která ji uvrhne zpět do jejího vnitřního vězení. Ale zároveň si na sklonku svého života s obrovskou vděčností uvědomuje ještě cosi jiného, nového, co až doposud jako řeholní sestra žijící v celibátu nepoznala: objevuje sama v sobě prapůvodní poslání ženy – mateřství, mateřské city. Na smrtelné posteli vyřkne: „Marie je dcerou mé duše, je světlem mého života. Přinesla do mého života tolik krásného a nového.”

 Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte. Dejte a bude vám dáno, říká Ježíš v evangeliu. Kéž tento film, uvedený do kin první den tohoto roku, je tou dobrou novinou, inspirující, zapalující a potěšující zprávou,  kterou tento svět, tak zmítaný v krizích, vojenských konfliktech a plný nepohodlných a špinavých utečenců, tolik potřebuje. A kéž je i světýlkem naděje pro všechny lidi dobré vůle. A také pro řeholní společenství,  aby byla opět živou vodou, jak tomu bylo po staletí.

Peter Žaloudek, Vídeň, 2. ledna 2015