Co vše se může přihodit na cestě

Po velkých přípravách, balení a přesunech doby odjezdu, jsme odjížděli v neděli brzo ráno z domu směr Hradec Králové. Plánovali jsme, že se stavíme v 7:30 na mši sv. ve Žďáře nad Sázavou. Měli jsme docela napilno, abychom tam dojeli včas. Když jsme projížděli obcí Radostín nad Oslavou, viděli jsme, jak se scházejí lidé ke kostelu. Bylo 7:22, tak jsme odhadovali, že za chvíli začíná mše svatá. Rozhodli jsme se zastavit a jít raději v klidu a bez spěchu do kostela. Vevnitř v kostele byly lavice skoro z poloviny zaplněné, tak jsme našli jednu prázdnou a posadili jsme se s dobrým pocitem, že jsme na mši přišli včas.

Za chvíli si k nám přisedli další dva lidé, a i když nás neznali, podali nám ruku a řekli, že by nás chtěli přivítat. Byli jsme zaskočeni, ale zároveň i mile překvapeni. Jak jsme se dívali do předních lavic, bylo toto přivítání „normální“ pro každého příchozího, který si k někomu přisedl do lavice. Přemýšlela jsem, jak milý je tento místní zvyk, že to není jen kývnutí na pozdrav, jak se s tím setkávám u nás, nebo ještě hůř, když přijde někdo nový do kostela, tak ho člověk jen ze zdvořilosti pozdraví, ale dál už si ho nevšímá. Je prostě „cizí“. Po tomto přivítání jsem se v radostínském kostele cítila jako vítaný host, jako bych tam patřila.

Kostel se postupně zaplnil. Na to, že to byla ranní mše svatá, tak se tam sešlo asi 200 lidí. Další překvapení následovalo, když před oltář přišel pan farář, kterého jsme před týdnem potkali na pěší pouti na Velehrad. Chození na poutě je v Radostíně asi velmi oblíbené, protože při ohláškách pan farář zval farníky na pěší pouť rodin do Netína, což je asi 10 km.

Zážitek ze srdečného uvítání přede mší svatou mne velmi oslovil a zároveň mne utvrdil v tom, že nemáme být lhostejní a dokázat mezi sebe přijímat i cizí návštěvníky v kostele. Už jen třeba proto, aby se necítili nevítaní, že někomu zasednou jeho „vysezené“ místečko. Jsme všichni Boží děti – jsme jedna velká rodina.