30. výročí úmrtí P. Josefa Janšty

Dne 26. července 2014 jsme si v kostele v Ostrovačicích připomněli 30. výročí úmrtí o. Josefa Janšty. O. Janšta v naší farnosti požehnaně působil, takže i 30 let po jeho smrti je mnoho těch, kteří na něj s láskou a vděčností vzpomínají a přišli na mši sv. obětovanou za něj. Přišli i mnozí další přátelé a příbuzní o. Josefa, především ze Severní Moravy, taky synovec zemřelého, o. Josef Janšta, jáhen a kazatel při mši sv., a jeho syn o. Vojtěch Janšta, hlavní celebrant.

Po mši sv. jsme se ještě sešli u hrobu o. Josefa Janšty a tam jsme pokračovali v modlitbách za tohoto vzácného kněze.

Následuje část kázání, prosloveného při mši sv.:

Sestry a bratři, z evangelia jsem zvolil „blahoslavenství”. Chci tak s vámi zavzpomínat na P. Josefa Janštu, jak se přiblížil ve svém životě k jednotlivým blahoslavenstvím, a může nám tak být příkladem i dnes, protože „blahoslavenství^“ jsou nadčasová.

Myslím, že mi dáte za pravdu, že on měl na druhé čas. Nejenom na nás, kteří jsme byli tehdy děti a věnoval nám čas na výletech, pobytech, při nichž dovedl tak poutavě vyprávět biblické příběhy i ze života svatých. Měl čas i na dospělé, kteří se těšili na povídání do nočních hodin, když P. Josef přijel na návštěvu.

Myslím tedy, že bychom mohli myslet na něho, když čteme první blahoslavenství. Pán Ježíš říká: Blahoslavení chudí v duchu. Jsou to lidé, kteří jsou spokojení s tím, co mají, čeho dosáhli a dovedou z toho, co mají, rozdávat, tedy i čas. Umějí zvedat druhé, jak to umějí ti, kteří jsou „blahoslavení chudí v duchu“. Hledejme tedy ve vzpomínkách na P. Josefa inspiraci pro sebe, abychom měli pro druhé čas. Abychom nezalezli k televizi, ke svým zálibám a zájmům, abychom uměli přerušit práci, když je třeba dělat něco důležitějšího - přijmout svého bližního.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Pamatuji si na jeho slzy a mnozí z vás by mohli dosvědčit jeho „pláč^“ nad těmi, kterým komunisté bezostyšně ubližovali. Jak důležitý to byl pláč pro ty, kterým bylo ubližováno.

Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Pán Ježíš zde vyzdvihuje jednání, ve kterém se člověk nenechá unášet hněvem, ale pokojnou reakcí udržuje mír ve svých vztazích. Pátrejme v paměti, zdali byl vztek a hněv rádcem otce Josefa. Já takové vzpomínky nemám.

Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Kolik nespravedlností zažívali lidé na za minulého režimu. A otec Josef objížděl své sourozence, navštěvoval farníky i jiné lidi, aby stál za nimi, když alespoň u stolu toužili slyšet, jak je to nespravedlivé.

Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Zde poděkujme otci Josefovi za jeho poctivou kněžskou službu ve zpovědnici, kdy se při rozhřešení ztotožňoval s milosrdným Otcem na nebesích.

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Při vzpomínání na otce Josefa v souvislosti s jednotlivými blahoslavenstvími nechci a ani nemohu tvrdit, že on byl plně blahoslavený, tedy svatý. Ale chci a myslím, že i mohu hledat projevy jeho srdce, které toužilo následovat Pána Ježíše. „Čisté srdce...“ Bylo to v době jeho těžké nemoci. Byli jsme tehdy v Bítýšce. Objevil se ve vratech a šel k nám, bledý, nemocný. Ale jeho pohled byl nezapomenutelný. Byl bezradný. Co mám dělat? Jak to žít? Anebo je snad z toho ještě únik? Čisté srdce, otevřené, které si nehraje na to, že je nad tím. Nevím, co s tím. Pomozte mi.

Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Tvůrci pokoje jsou ti, kteří usmiřují, kteří zabraňují hádkám. Pomáhají druhým, aby se nehádali. Tehdy se u nás stavělo. Pavel si budoval hnízdo pro svou rodinu. Tatínek i ostatní mu pomáhali. Přijel otec Josef, kterému si stěžoval jeho bratr, že by to měl stavět tak a tak. Otec Josef se na bratra obořil: „Neché ho, ať si to udělá, jak chce.“ Není důležité, kdo měl lepší řešení, ale otec Josef věděl, že mladý potřebuje prostor, svobodu.

Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.

Otec Josef se nepodvoloval komunistům, a tak nemohl být v Třebíči, musel odejít i z Vladislavy a byl poslán do Fryšavy. Přivítal ho zápis ve farní kronice: „Je to studený kraj, kde jsou i studená srdce.“

On však tento odsudek nepřijal. Můžeme to dosvědčit všichni, kteří jsme za ním do Fryšavy jezdili. Proč jsme tam tak rádi jezdili? Proč se tam ještě dnes rádi vracíme? Co bylo a dodnes je tím světlem, které nás do Fryšavy přitahovalo a dodnes láká. Pro odpověď si zajděme na konec jeho života, který otec Josef dožíval na Moravci. Ležel už tehdy bez pohybu. Mnozí si mysleli, že už nevnímá. Navštívili jsme ho tehdy. Mezi příbuznými nebyla tehdy příjemná atmosféra. Kdykoliv jsme ho předtím navštívili, vždycky chtěl, aby mu náš malý Jakub zazpíval. Posunuli jsme ho k posteli a řekli mu: „Zazpívej: Nastokrát bud‘ pozdravena...“. Začal zpívat. Nemocný začal pomalu otevírat oči, snažil se zaostřit pohled. Začal natáčet hlavu ke zpívajícímu chlapci, ale zůstal jenom v půli cesty. Oči však stále hledaly a prozrazovaly, že nemocný naslouchá a probouzí to v něm síly, které pomalu ustupovaly, když chlapec dozpíval.

Otec Josef byl mužem víry. modlitby a lásky k Bohu. Snad si mohu dovolit říct jeho výzvu nám v přímé řeči: "Zůstaňte věrní Bohu ve víře, v naději a lásce, které vás zavedou sem za mnou do nebeského království".