Potopa

Moře se podruhé vylila z břehů,
protože lidé ztratili něhu.
Ačkoli zatím to málokdo tuší,
pomalu ztrácíme i svoji duši.

Pro mrzký peníz, bratr bratra bije.
Pro černé zlato, hlína krev pije.
Loďka se kymácí nahoru dolu.
A já tě prosím, smiřme se spolu.

Ze snů a pohádek stvořil jsem bárku.
Mohla by plavat i v čajovém šálku.
Mohla by směle hladinu čeřit.
Stačí jen chvíli doufat a věřit.

Na světě těžko kdy pokvetou růže,
když bude záležet na barvě kůže.
Bárka se kymácí nahoru dolu.
Znovu tě prosím, smiřme se spolu.

Prší a blýská se, už sedmou neděli.
Křesťané tvrdí „My jsme to věděli!“
Muslimští věřící pozvedli zbraně.
“Ke slávě Aláha!“-„Ve jménu Páně!“

A tak se znovu bijeme pro víru.
Zvedáme zbraně a toužíme po míru.
Bárka se kymácí nahoru dolů.
Naposled prosím tě, smiřme se spolu.

Rakety vylétly vysoko do nebe.
Tys střílel na mě, tak já střílím na tebe.
Rakety padají únavou dolů.
Smiřme se bratře, než umřeme... spolu

Jaroslav Ďásek

Tuto báseň složil její autor jako mladý chlapec už před několika lety.
Svým obsahem je však aktuální jistě i dnes, protože je poselstvím o nutnosti odpuštění.