Mé dojmy z návštěvy Číny

Tužka píšící všemi barvami a k tomu sešitek s obrázkem čínských pionýrů před tabulí. Dárek žáčkům knínické školy někdy kolem roku 1960 předal pan Prokeš, když se vrátil z Číny. Okouzlení jsem si navíc spojil s růžově červenou, kterou byla Čínská lidová republika vyznačována v Malém atlasu světa.

Asociace z dětství mají neobyčejnou moc a musím říct, že zrovna této jsem se nezbavil ani po pěti desítkách let. Příležitost k jejímu porovnání s realitou jsem dostal teprve v letošním září, kdy jsem si konečně vyšetřil čtrnáct dní na návštěvu Číny. K cestě mě přesvědčil český pan velvyslanec, který zjevně dokáže spojovat lidi, a navíc se vynikajícím způsobem orientuje v současné čínské výtvarné scéně. Potvrdil to už během minulého léta, kdy přijel do Knínic nejdřív s Zhang Xiaogangem, jednou z ikonických osobností čínské malby, a později s He Jinweiem, malířem o generaci mladším a aspirujícím nejmíň tak vysoko. Příjemně mě tenkrát překvapila nenafoukanost a přirozená skromnost obou umělců. Dokonce jsem měl pocit, že „přeskočila blecha“, tedy že vůbec nešlo jen o dvě formální společenské povinnosti. Troufnu si říct, že v Číně se pak tohle úvodní vzájemné porozumění skutečně změnilo v normální kamarádství.

Můj program byl vysloveně pracovní, instaloval jsem nejdřív jednu menší výstavu v Pekingu na ambasádě, o týden později jsem zaplnil obrovskou budovu Muzea současného umění v Chengdu, hlavním městě provincie Sichuan. Na klasické turistické atrakce nebylo kdy: ani Velkou zeď, Zakázané město, ani Náměstí nebeského klidu jsem nespatřil. Pan velvyslanec efektivně prošpikoval náš čas návštěvami ateliérů, na které zpravidla navazovaly opulentní večeře, které ovšem pro něj, stejně jako pro mě, znamenaly především práci. Ještěže se mnou jela Eva, která měla odpovědný úkol všechno vnímat a degustovat! Na Centrální akademii výtvarných umění v Pekingu jsem měl přednášku o zorném poli, a na druhé nejdůležitější čínské akademii, Institutu výtvarných umění v Zhongqingu, jsem domlouval výměnu studentů s pražskou AVU. O prolomení ledů při jednáních se občas zasloužila moje ubohá čínština, kterou jsem si osvojil před patnácti lety. Jméno Zhang Xiaoganga, jenž je opravdu velkou autoritou, a jehož obrazy se prodávají na aukcích za miliony dolarů, nám otevíralo dveře, které by jindy zůstaly zavřené. O výstavách referovala elektronická a tištěná média i celostátní televize a vydali jsme obsáhlý katalog. Podle všech známek se podařilo dosáhnout maximum toho, co bylo v daném čase a v daných podmínkách možné.

Předem jsme věděli, že „Říše středu“ bude plná krajností a vnutí člověku úplně jiná měřítka. Ale stejně jsme zažívali šoky. Číňané jsou schopni postavit za pouhých pár let celou metropoli včetně alejí starých stromů (!), ale ne vždy se podaří pro to město najít obyvatele… Zmíněný Zhongqing lze považovat za největší městskou aglomeraci na světě – ale kdo v Česku zná Zhongqing? Co potom znamená eventuální úspěch ve městě, které je možná na světě největší, ale málem nikdo na světě o něm neví! Mimochodem, „vynálezce“ toho města, politik Bo Xilai, byl v září v rámci mocenských hrátek odsouzen na doživotí.

Zdálo se, že čínští komunisté mají velkou starost, jak nepřipustit obdobu arabského jara. A že musí řešit i otázku role vlastní strany, která v rozjetém ekonomickém stroji vypadá čím dál více jako přinejmenším zbytný převodový stupeň. Přesně podle principu jin a jang každé oficiální povolení šroubů znamená jejich utažení na jiném místě. Když před pár týdny zrušili kárné tábory, jejichž existenci předtím popírali (policie a další subjekty mohly kohokoli internovat bez soudu), vyvážili to komunisté okamžitě ještě důkladnější kontrolou internetu. Ostatně už za našeho pobytu jsem pociťoval stihomam, když se mi po pár pokusech o přihlášení na Facebook nebo Twitter počítač zpomalil, jakoby ho někdo zalehnul. Zpátky do obrátek se dostal zas až doma.

Jako Češi jsme reprezentovali západní kulturu, což byl pocit spíš příjemný. Čínský vztah k Západu je ovšem dvojznačný. Většinou jsme potkávali osoby velice dobře informované o západních trendech, ba až do té míry, že to vypadalo na fatální závislost. Jenže ve stejném momentu jsem musel konstatovat, že oni v sobě chtě nechtě mají hloubku vlastní tradice, vůči níž jsme barbaři naopak my. Platilo to hlavně v malbě, ale občas i obecně.

Rozhodujícím elementem společenské struktury je pro Číňany rodina: ta rozhoduje, zda mladý člověk má jít studovat, nebo dokonce zda se má pokusit vstoupit do strany (to byl zrovna případ naší kamarádky…). Číňané jsou odedávna velmi pragmatičtí, i svá náboženství berou z praktického hlediska, nic jim není vzdálenější, než abstraktní principy. Také tradiční čínská cvičení typu taiji, která jsou jinde považována málem za duchovní disciplínu, jsou v jejich podání maximálně utilitární. Sám ale takový věcný pohled na taiji sdílím. Čas mi bohužel neumožnil zajet do Chenjiagou, do vesnice, kde tradice taiji vznikla a odkud pochází i můj učitel. Jinak mě na Číně nejvíc zajímaly věci, které mohou snad vypadat trochu divně – třeba jaký typ kolektivní inteligence se projevuje v pohybu aut na přecpaných víceproudých magistrálách v Pekingu nebo mluva těla u chodců v tlačenicích. To je však snazší nakreslit než popsat slovy.

Za našeho mládí se pěstovala ještě jedna asociace spojená s Čínou, nazývala se „žluté nebezpečí“. Doprovázel ji oblíbený příklad, že kdyby Číňané vstupovali v desetistupu do moře a tam se postupně topili, tak stejně jich bude přibývat. Takové hloupé představy jsou už doufám překonány. Ale zůstává faktem, že stejně jako můžeme najít v Číně varovné připomínky naší minulosti, lze v té podivuhodné zemi zahlédnout též sugestivní příznaky toho, co se v budoucnosti může přihodit ostatnímu světu. 

Autoři článků: