Naše klasy pro Ježíše

Doba postní už dávno skončila a s ní i postní „hra“ dětí „Naše klásky pro Ježíše“. To, co tam bylo zobrazeno, však dobu postní daleko přesahuje, je aktuální v těchto dnech i v celém našem životě. Děti nejprve semínka zasely do země, ta pak vyklíčila, rostla, nakonec vznikly krásné klásky připravené přinést bohatou úrodu. Podobně Ježíš Kristus byl pohřben (zasetí pšeničného zrna), vstal z mrtvých (vyklíčení) a přinesl spásu celému světu (úroda). My křesťané Ježíše následujeme – na křtu jsme zemřeli a vstali z mrtvých a ve svém nynějším životě máme přinášet bohatou úrodu – ovoce Ducha svatého (viz Gal 5,22). Oslavujme Zmrtvýchvstání našeho Pána nyní v době velikonoční, a už teď, ještě než začne novéna k Duchu sv., prosme o jeho dary, abychom měli v sobě život a vydávali ovoce.

Příběh pšeničného zrnka

Jednoho listopadového odpoledne šel rolník na své pole, aby zasel obilí. Mezi zrnky bylo jedno zrno obzvlášť krásně hladké a zlatě zářivé. Rolník hodil zrno spolu s mnoha dalšími na zem a ihned ho někdo zakryl vrstvou půdy. Ubíhaly dny, vzduch se ochlazoval a celou krajinu zahalovala mlha jako šedý závoj. Začal foukat vítr a padat hustý déšť. Naše malé zrnko se chvělo. Vzpomínalo na teplé paprsky slunce, které ho nechaly uzrát v uplynulém létě a stýskalo se mu. Dny ubíhaly. Jednoho rána začalo zrnko něco svědit a nepřestávalo ho to trápit. Byly to jeho maličké kořínky, které se prodraly ven a nořily se do země, zatímco křehký a hebký klíček se s námahou snažil propíchnout pevnou hroudu země nad ním. Jakmile se dostala hlavička ven z půdy, pocítil výraznou změnu teploty a jeho křehké lístečky se zachvěly mrazem. Naštěstí začal brzy padat sníh. Husté sněhové vločky kroužily temným a mrazivým vzduchem, pak měkce dosedly na zem a pokryly každou věc svým nadýchaným bílým pláštěm. Zrnko bylo nyní přikryto bělostnou přikrývkou, která ho hřála, a pocítilo mírnou vláhu. Bylo šťastné, že může spát v teploučku, zahaleno v kožíšku neposkvrněného sněhu.

Pomalu a jistě plynul čas a sníh se rozpustil, protože teplota vzduchu stoupla. Konečně přišlo jaro. Zrnko začalo pod vlažnými slunečními paprsky růst a protahovat se. Brzy z něj byla pěkná rostlinka, která se vlnila ve větru a vesele tančila společně se svými sourozenci, kteří vyrostli spolu s ním.

Pak přišlo léto. Dny se prodlužovaly a teplo způsobilo, že vyrostly a uzrály klásky. Zesvětlaly, zezlátly a ztěžkly novými malými zrnky, které se na sebe tlačily a zářily jako třpytivé perly. Celé pšeničné pole intenzivně zářilo. Všude panoval pokoj, krása, radost. Najednou se však ozvalo zlověstné zašumění. K poli se přibližoval rolník. V rukou svíral ostrou kosu, která se hrozivě leskla. Kosa se s rychlostí zakousla do stébel a silnými a rozhodnými údery začala sekat štíhlé nožky slámy. Jedno stéblo po druhém padalo na zem. Čekal je krutý osud?

Staré zrno, přesněji řečeno to, co z něj teď zbylo, řeklo dětem: Nebojte se, neumřete! Váš život se promění. Jednou z vás bude krásná jemná mouka, ze které někdo upeče něco moc vzácného.

Převzato z webových stránek brněnského biskupství