O Velkém Pátku

Temně zbarvená

na obzoru luna spočívá,
ve smutečním flóru.

Jak těžká výčitka.

Jak málo jsme svého Pána milovali,
jak málo Jeho lásce jsme se oddávali,

životem světa rozptylováni ...

*

Však nyní,
a právě dnes,

k Jeho Kříži teď pevně přimknuti,

s očima široce rozevřenýma
a srdcem tlukoucím,

Jemu tak blízko již

s jistotou víme,
že spojeni s Ním v živoucí Eucharistii,

jak stínem

projdeme smrtí,
v duši své nedotknuti.

*

A na křídlech Jeho smilování

ke Světlu budeme pozvednuti,
do Jeho království,

ke slunci Jeho lásky,

která nás bělostnou září oděje,
v naší budoucí

tělesné nesmrtelnosti.

*

Toho dne,

před tváří Jeho, milovaného,

Syna Božího — Boha Trojjediného,

pod Jeho božským pohledem
až staneme

s Marií Pannou,

Matičkou naší nebeskou,
nás provázející

a za nás se přimlouvající,

pak hříchů všech zbaveni —
pro Jeho neskonalé milosrdenství,

v náruči Jeho,

na Jeho Srdci,
v milosti nekončící

navždy již spočinem