Temně zbarvená
na obzoru luna spočívá,
ve smutečním flóru.
Jak těžká výčitka.
Jak málo jsme svého Pána milovali,
jak málo Jeho lásce jsme se oddávali,
životem světa rozptylováni ...
*
Však nyní,
a právě dnes,
k Jeho Kříži teď pevně přimknuti,
s očima široce rozevřenýma
a srdcem tlukoucím,
Jemu tak blízko již
s jistotou víme,
že spojeni s Ním v živoucí Eucharistii,
jak stínem
projdeme smrtí,
v duši své nedotknuti.
*
A na křídlech Jeho smilování
ke Světlu budeme pozvednuti,
do Jeho království,
ke slunci Jeho lásky,
která nás bělostnou září oděje,
v naší budoucí
tělesné nesmrtelnosti.
*
Toho dne,
před tváří Jeho, milovaného,
Syna Božího — Boha Trojjediného,
pod Jeho božským pohledem
až staneme
s Marií Pannou,
Matičkou naší nebeskou,
nás provázející
a za nás se přimlouvající,
pak hříchů všech zbaveni —
pro Jeho neskonalé milosrdenství,
v náruči Jeho,
na Jeho Srdci,
v milosti nekončící
navždy již spočinem