Druhý vatikánský koncil a uvádění jeho závěrů do života

Loni na podzim, 11. října 2012, uběhlo přesně padesát let od zahájení Druhého vatikánského koncilu. Koncil ve 4 zasedáních (se 3 přestávkami) trval do 8. 12. 1965, tedy o něco málo víc než tři roky. Svolal ho papež Jan XXIII., který v jeho průběhu (1963) zemřel. Po jeho smrti byl do čela církve zvolen Pavel VI. a ten činnost koncilu dovedl do zdárného konce.

Papež Jan XXIII. dal koncilu už v průběhu příprav směr a cíl, který se dal velmi stručně shrnout do jediného slova – aggiornamento. To tenkrát obletělo svět a je s koncilem dodnes neoddělitelně spojeno. V italštině znamená „zdnešnění“, Svatému otci šlo o to, aby se církev otevřela světu, aby vyšla ze svého „ghetta“. Koncil je zpětně charakterizován jako „jaro církve“, či jako „letnice dvacátého století“.

K dosažení vytčeného cíle stanovil koncil ve svých dokumentech řadu změn, které dnes považujeme za zcela běžné. Jejich prosazování se dělo ale postupně a někdy velmi pomalu. Zvlášť v totalitním Československu, kde byly vládnoucí ateistickou mocí všemožně blokovány. I autentické zprávy o koncilu se k nám dostávaly s velkým zpožděním.

Přesto se díky obětavým kněžím i laikům podařilo už v prvním desetiletí po koncilu některé iniciované změny zavést do praxe:

• Reforma liturgie – obrácení oltáře čelem k lidem, používání mateřského jazyka jako bohoslužebného, využívání laických lektorů při čtení Písma a přímluv, čtení úryvků ze Starého zákona, přijímání pod obojí (při slavnostních bohoslužbách).
• Do poradních orgánů církve byli uváděni laici, stávali se členy pastoračních rad. Mohla být zakládána modlitební shromáždění laiků.
• Udílení svátosti biřmování mohli tradičně provádět jen biskupové. Už v roce 1963 to se zmocněním biskupa mohli provádět i vikáři a děkani, od roku 1967 pak i v těch diecézích, kde biskup nebyl.
• Církevní obřady při pohřbech mohly být slouženy i zemřelým, co byli zpopelněni (i když z počátku jen mimo kremační místnost).
• V dalších letech došlo k vymanění bohosloveckého semináře v Litoměřicích z přímého vlivu státu. Podle mínění autorů citované knihy se to s podporou kardinála Fr. Tomáška podařilo díky Mons. V. Cikrlemu, tehdejšímu rektorovi, a otci Fr. Koutnému, vicerektorovi.
• V posledním roce před politickým převratem (v roce 1988) se prosadila svoboda svědomí i tak, že se přihlášky do náboženství začaly podávat na farní úřady, nikoliv do rukou ředitelů ZŠ.
• Nový duch církve se projevil také ve výtvarném umění, architektuře a hudbě. V našem blízkém okolí byl prvním příkladem tohoto faktu kostel sv. Josefa v Senetářově, navržený brněnským architektem Ludvíkem Kolkem.

V některých případech se ovšem požadované změny podařilo nastolit až ve svobodných poměrech po listopadu 1989.

• Zatímco do tohoto roku byla u nás většina biskupských stolců neobsazena, do čela diecézí byli pak postupně jmenováni sídelní biskupové, mnohdy doplnění o pomocné světící biskupy. Pro českou církevní provincii mohla být ustavena biskupské konference, jež sdružuje všechny biskupy.
• Podařilo se uskutečnit zavedení trvalé jáhenské služby ženatými muži. (Např. je známo, že v blízkých Rosicích se jedním z prvních jáhnů stal Ing. Jan Kubíček (+2007), ve Zbraslavi Ing. Dr. Vladimír Večeřa). 

Plnohodnotnými účastníky koncilu byli sídelní biskupové a kardinálové, označovaní termínem koncilní otcové. Každý z nich mohl mít s sebou v rámci doprovodné delegace jednoho či více poradců (bez hlasovacího práva).

Složení československé delegace se pro jednotlivá čtyři zasedání koncilu měnilo. Celkem byla delegace tvořena 16 účastníky, z toho koncilní otcové byli 4, ostatní tehdejší biskupové buď neměli státní souhlas, nebo byli internováni. Jediným českým účastníkem mezi koncilními otci byl František Tomášek, tenkrát světící biskup olomoucký, zbývající otcové byli Slováci. Zbývajících 12 účastníků tvořilo doprovodnou skupinu, její složení se měnilo nejvíce.

Jedním z členů této skupiny byl i P. Petr Franta, v té době kancléř brněnského biskupství. Zúčastnil se ovšem pouze 1. zasedání koncilu v roce 1962. V zápiscích pana faráře Fr. Vlacha (farní kronika) se nachází poznámka, že byl jeho spolužákem (asi v semináři). Proto ho pozval, aby v naší farnosti povyprávěl věřícím o koncilu a při té příležitosti tu sloužil i mši sv.

Koncilu se zúčastnili také 3 českoslovenští biskupové z exilu. Nejznámějším a nejvýznamnějším byl Josef kardinál Beran. Narodil se v roce 1888, v roce 1946 byl jmenován pražským arcibiskupem. Odmítavý postoj k nastupujícímu komunistickému režimu vyjádřil v únoru 1948 svým známým pastýřským listem „Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!“. Od roku 1949 byl po 16 let internován a nemohl úřad arcibiskupa vykonávat.

V lednu 1965 oznámil papež Pavel VI. úmysl jmenovat Josefa Berana kardinálem. Čs. stát souhlasil s podmínkou, že se Beran z inauguračního aktu v Římě už nevrátí. Ten po dlouhém váhání souhlasil, a mohl se tak zúčastnit i posledního zasedání koncilu. Vystoupil na něm se zásadním prohlášením k náboženské svobodě.

Za svého dalšího pobytu v Římě založil náboženské středisko Velehrad a staral se o československé katolíky v emigraci. Zemřel v roce 1969 a Pavel VI. poté rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben (jako dosud jediný Čech) po boku papežů v kryptě chrámu sv. Petra v Římě. 

S vyžitím knihy „Letnice dvacátého století“ brněnských autorů Jiřího Hanuše a St. Balíka (MU Brno, 2012) napsal Jiří Koch