Výstava obrazů pro děti v Sarmede

22. října letošního roku byl v italském městečku Sarmede poblíž Vittoria Veneta zahájen již 29. ročník výstavy obrazů pro děti a mládež. Jak jsem již informoval na stránkách Klubu i Nového Polygonu, poblíž Sarmede žil ve vesničce Rugolo neznámý český malíř Štěpán Zavřel. Neznámý žel pro většinu obyvatel České republiky, protože z ní v roce 1958 emigroval a od té doby žil, tvořil a je pohřben v Itálii. Je zde také v kruzích umělců tvořících nejen obrazy pro děti dobře znám. Celá oblast kolem Sarmede je tomuto umělci vděčná za to, že ji svou přítomností proslavil a že se díky němu stala vyhledávanou turistickou destinací. Ne že by to nebyl hezký kraj sám o sobě, tento kraj Prosecca, známého šumivého vína ze zdejší stejnojmenné slavné vinné révy. Je to kraj podobný jižnímu Tyrolsku, s tím rozdílem, že se zde odjakživa mluvilo jen italsky a německy. Kraj bohatý na ovoce i zeleninu, dobré sýry, kraj úzkých silniček klikatících se v horské krajině jako had. Zdejší podnebí však není drsné, protože celá jižní část oblasti je ohřívaná příjemným klimatem Jaderského moře a po většinu dne prohřátá teplým sluncem. Je to jako když slunce celý den svítí na stráň. Zároveň je to kraj bohatý na historii a umění – v nedalekém Vittorio Veneto či Coneglianu jsou k vidění fresky Tiziana a Giambatisty Cima a spousta nádherné gotické architektury. Rugolo a Sarmede jsou však také oblasti, které ještě na začátku dvacátého století žily prostým, skoro až chudým životem, domov pastýřů a vinařů, kteří se v horském prostředí hodně nadřeli. S postupem industrializace zdejší kraj postupně chřadl, protože nikdo z mladých už dřít kolem zvířat a vinic nechtěl, a tak počet obyvatel neustále klesal, jak nová generace odcházela za prací do velkých měst.

Když sem Štepán Zavřel na začátku šedesátých let přišel, bylo to jako kdyby někdo v Čechách nebo na Slovensku té doby zavítal do odlehlé kopaničářské vesnice v horách. Místní se na něho dívali nevřele a dávali mu najevo, že tady nemá co hledat, přátelé a známí ho pokládali za podivína a samotáře. Štěpán na nic nedbal a koupil si zde chátrající ruinu hospodářského domu s chlévy a malým pozemkem, lacino, dnes bychom řekli za babku. Přišel sem, aby tu v tichu nádherné krajiny mohl tvořit. Zpočátku ne zrovna vstřícný místní lid si získal svou přátelskostí, upřímností a bonvivánstvím, a rychle do vesnice zapadl.

Ale ani odlehlost vesničky nebyla příliš velká na to, aby si ho zde brzy nevyhledaly tisíce lidí. Nejdříve to byli různí umělci, majitelé galerií, šéfové nakladatelství, kteří chtěli jeho obrazy publikovat a šířit dál. Za nimi následovaly davy mladých lidí – studenti umění, malíři, sochaři. Štěpán byl vzdělaný člověk znalý cizích řečí, dobrý kumpán s humorem, příjemného vzhledu, se šibalským pohledem. Žádné téma mu nebylo cizí a jeho dům měl dveře otevřené pro lidi z celého světa.

“Ma quanta gente veniva qui – kolik sem jen přijíždělo lidí,” rozplývá se postarší majitelka restaurace a baru v Rugolu, když se jí při své návštěvě u ranní kávy ptám, jestli Štěpána Zavřela znala, a hned pokračuje: “Dnes se tady na jeho počest konají jednou za rok výstavy obrazů a přijíždějí sem stovky lidí. Ale to není nic proti tomu, co se tu dělo, když Štěpán ještě žil. To si dnešní generace v Rugolu a Sarmede už ani nedovede představit.“

Od smrti Štěpána Zavřela uplynulo již dvanáct let, a popularita školy malířství a výstav, které zavedl, stále roste. Stejně tak jako se v historii mladí lidé shromažďovali kolem různých mistrů sochařů či malířů, aby se od nich něčemu naučili, chodili za Štěpánem stále ve větším počtu studenti malířství nejenom z nejbližšího okolí, ale z celé Itálie a z celého světa. Štěpán měl charisma, kterým lidi přitahoval. Mám to štěstí, že znám jeho někdejší nejbližší přátele z tohoto kraje, z nichž jsou dnes vzdělaní právníci, inženýři, majitelé nakladatelství, profesoři uměleckých disciplín, umělci.

Leo Pizzol, rovněž jeden z nich, je prezidentem mezinárodní školy malířství a expozic v Sarmede. Díky jeho aktivitám dnes stojí v Sarmede muzeum Štěpána Zavřela. Výstavy obrazů se až do letošního roku konaly v krásných prostorách moderního obecního úřadu, ale jelikož už dávno nestačí pojmout všechna vystavovaná díla a hlavně návštěvníky – jen za minulý rok navštívilo výstavu během měsíce od jejího zahájení 9 tisíc žáků ze škol celé severní Itálie –, dokázal Leo s kolektivem svých spolupracovníků přesvědčit kulturní komisi EU v Bruselu a získat několikamilionovou dotaci na výstavbu obrovského paláce, který se staví hned vedle radnice uprostřed Sarmede. Ponese jméno Štěpána Zavřela a stane se školou malířství a prostorem pro zdejší výstavy.

Vždy když jsem zde na návštěvě, jdeme s Leem a dalšími přáteli Štěpána Zavřela na dobrý oběd či večeři, anebo jen tak na skleničku vína či šálek kávy. Z mnoha jejich vzpomínek na Štěpána mi tentokrát utkvěla v paměti tato: Někdy v osmdesátých letech doprovázeli kamarádi Leo a Ivo (dnes inženýr-architekt) Štěpána Zavřela do německého Frankfurtu na mezinárodní veletrh knih, kde byly prezentovány také jeho knihy. Byli to tenkrát mladí hoši a – jak sami říkají – Štěpána “žrali”, protože byl bohém a zprostředkoval jim kulturu a nový pohled na život. Po absolvování všech oficiálních setkání na veletrhu šli konečně večer všichni tři do jedné řecké restaurace. Byli v dobré náladě, měli radost ze zážitků během dne, a tak se mírně rozšoupli. Jak ubíhal čas, ostatní hosté se pomalu vytráceli, a s nimi tam zůstalo jen několik dívek. Vesele se bavili zpěvem a tancem. Kolem 22. hodiny přerušil jejich zábavu majitel restaurace s tím, že si soused o patro výš stěžuje, že jsou příliš hluční. Vzali to na vědomí, ale v bujaré zábavě pokračovali dál. Před půlnocí přišel sám soused v pyžamu s hrozbou, že zavolá policii. Štěpán k němu přistoupil, začal se mu velice omlouvat a zároveň vysvětlovat důvod jejich oslavy. Svou roli pokorného kajícníka zahrál tak dokonale, že muž v pyžamu úplně zjihl, zůstal s nimi a za chvíli sám tančil na stole s děvčaty.

Později se setkávám s Mariem Vigiakem, dnes již 74letým váženým pánem. Mario je literát, více než 30 let vlastnil vydavatelství a věnoval se vydávání knih o umění a filmu. Jeho byt, kam mne pozval na oběd, je jedno obrovské muzeum. Na stěnách visí obrazy dnes již slavných malířů, plakáty a repliky titulních stran jeho knih. Při obědě je přítomna i jeho paní. Ptám se jich, čím to je, že je Štěpán tolik fascinoval a oni ho navštěvovali, přestože byl cizincem, uprchlíkem z komunistické země. Odpovídají mi: „Štěpán byl nejen umělec, on taky dovedl o umění vykládat tak jako nikdo. Kromě toho to byl polyglot, ovládal perfektně několik jazyků, neustále cestoval, zajímal se o filozofii, byl to kosmopolita, dalo se s ním mluvit o čemkoliv, měl charisma jaké se u člověka vyskytne jednou za sto let, lidi přitahoval a přitom nikdy nikoho nezneužíval. Byl ochoten poskytnout svůj dům komukoliv, kdo něco studoval a potřeboval čas pro sebe. Přitom vůbec nemuselo jít o umění. Jediné, co nesnášel, byla lenost. Denně u něho byly desítky lidí, a každý musel něco dělat: ať v kuchyni při přípravě jídla anebo při mytí nádobí, a ti, kdo se věnovali malířství nebo sochařství, museli něco tvořit na jeho domě. Když k němu přišel někdo, kdo si jen chtěl udělat prázdniny a nechat se obsluhovat, toho nemilosrdně velice rychle vypoklonkoval.

U Štěpána se setkával celý svět a to nás místní fascinovalo. Nikdo jako on tu nežil. Díky němu jsme měli možnost poznat, co je to komunismus. Nikdy v životě jsme už nepotkali na jednom místě tolik uprchlíků – Čechů, Slováků, ale taky Poláků a Rusů, jako právě u Štěpána. Štěpán nám otevíral horizont, ukazoval úplně jiný svět, o jakém jsme do té doby neměli ani potuchy…”

Mario Vigiak byl také první, kdo krátce po Štěpánově smrti vydal knihu vzpomínek, zatímco dnes již o něm máme několik cizojazyčných publikací. A nyní již několik dnů existuje druhé, nově otevřené muzeum Štěpána Zavřela v Itálii. Vedle muzea v Sarmede lze navštívit muzeum na zámku Brazza nedaleko Udine, v nádherné krajině kopečků obrostlých vinnou révou, z nichž mnohé mají na vrcholu hrad nebo zámek patřící zdejší šlechtě či prominentním osobám. Majitelem zámku Brazza, vzdáleném od Sarmede asi 90 km, je pan Corrado Pirzio Birolli, potomek slavné rodiny di Brazza, který dlouhá léta působil jako italský velvyslanec, naposledy v Bruselu. Se Štěpánem se poznal hned po jeho emigraci do Říma koncem padesátých let a stal se jeho osobním přítelem.

Po Štěpánově smrti byl právě on jedním z těch kdo usilovali o zřízení muzea. Zdejší muzeum bylo nyní otevřeno v nádherných prostorách zámku a jeho první ředitelkou se stala paní Marina Tonzig, která nedávno napsala o díle Štěpána Zavřela doktorskou práci. Kromě něho se na zámku nachází historické muzeum Corradova předka Pietra di Brazza Savorgnan. Pietro, který žil v letech 1852 až 1905, byl cestovatelem-objevitelem a je považován za zakladatele města Brazzaville v Kongu.

Nad vchodem do muzea Štěpána Zavřela čtu nápis: “Toto muzeum oslavuje českého malíře, emigranta, kosmopolitu, okouzlujícího cestovatele-vypravěče, který inicioval znovuzrození malby (obrazů) pro děti a návrat k ilustrované knize. V muzeu je umístěno podle doby, historie vzniku a uměleckého vývoje malíře více než dvě stě litografií, akvarelů, fresek, fotografií, ilustrací či kreseb pro děti. Jedná se o rozsáhlou dokumentaci etické cesty snů a poezie.”

Procházeje se velice vkusně aranžovaným muzeem, zastavuji se nad pozvánkou v anglickém jazyce zvoucí na vernisáž výstavy obrazů Štěpána Zavřela dne 20. února 1978 v jihoafrickém Kapském Městě. Nevěřícně kroutím hlavou nad seznamem jeho dosavadních výstav a nad tím, co všechno do té doby stihl a kde všude byl. Posuďte prosím sami: Salerno (1960), Oslo (1960), Štuttgart (1960), Řím (1960), Řím (1961), Verona (1971), Benátky (1972), Padova (1973), Teherán (1973), San Vito (1973), Curych (1975), Aarau (1975), Conegliano (1975), Linec (1976), Salcburk (1976), Brusel (1977), Lucemburk (1977), Mexico City (1977), Curych (1977), Paříž (1977).

Než muzeum opustím, přichází za mnou paní ředitelka Marina Tonzig a prosí mě o napsání několika slov do nově založené knihy pro návštěvníky. A tak píši: “S vděčností jsem si prohlédl toto muzeum a děkuji za to, že bylo zde, v Itálii, kam Štěpán Zavřel uprchl před komunismem, zřízeno. Česká republika si Štěpána nezasloužila. Pro jeho velkého ducha a tvořivost byla příliš malá.”

Vy, milí čtenáři, kterým se tato má slova nelíbí, klidně se mnou polemizujte nebo se mnou nesouhlaste. Ti z vás, kteří si prošli tvrdou emigrací, když opustili všechno a neměli nikoho, komu by se v cizí zemi mohli svěřit a koho by mohli poprosit o radu či jiný druh pomoci, mi dají za pravdu, že někdy jsou v životě situace, kdy nepotřebujete nic jiného, než jen dobrého přítele. A Štěpán takovým přítelem byl. Jen Pán Bůh sám ví, kolik lidí inspiroval, kolik lidí nadchl a kolika uprchlíkům dodal v jejich těžké chvíli odvahu a sílu, protože i on sám si prošel tvrdou a těžkou cestou.

Peter Žaloudek, říjen 2011, Rugolo - Vídeň